Jak mě pánbůh potrestal
Určitě má každý z nás „svého“ bezdomovce nebo někoho, kdo žije „na okraji společnosti“. Myslím si, že není dobré, házet je všechny do jednoho pytle. Jejich cesty jsou někdy strastiplné, ne vždy si za svůj osud mohou jenom oni.
Měla jsem kamaráda, byl stejně starý jako moje maminka, ročník 1922, oba byli rodilí Kolíňáci, zdravili se, tykali si, mluvili o společných známých. Já se díky tomu s Jiřím spřátelila.
Přišel listopad 1989 a já se s Jiřím pořád přátelila. Bydlel kousek od nás ve svém domku, kde žil sice sám, ale měl sestru, která se o něho starala. Když koncem devadesátek zemřela, s Jiřím to začalo jít z kopce.
Nejdřív měl jednoho psa, pak dva a nakonec jich bylo dvacet. Staral se o ně a o sebe přestal dbát. Ale pořád jsme se zdravili, pořád jsme o sobě věděli, pořád jsme se spolu zastavovali.
Jednou jsem šla z našeho domu kolem kontejnerů a uviděla jsem tam Jiřího, jak se v nich hrabe a vybírá pro psy něco k jídlu. Pozdravila jsem ho, ale on se na mě nepřátelsky podíval a neodpověděl. Od té doby mě přestal zdravit, když jsme se potkali, ignoroval mě.
Vysvětlila jsem si to jednoduše. Neodpustil mi, že jsem ho viděla, jak vybírá kontejnery.
Za druhý příběh se dodnes za sebe trochu stydím. Určitě to znáte. Provedli jsme něco, o čem víme jenom my a nikdo jiný. A pánbůh nás okamžitě potrestal tak jednoznačně, že jsme hned věděli, za co to je.
Aleše z druhého příběhu znám z mládí, kdy jsme se začali zdravit. Je starší asi o deset let, ale poslední dobou sešel. Zemřela mu žena, děti se někam vytratily, on prodal svůj dům, kde sice měl právo dožít, ale nějak to nevyšlo, a tak občas přespával venku, začal pít - a kdo by nezačal, že?
Dost lidí se mu snažilo pomoct, nakonec získal malý byt i nějaké peníze od těch, kterým svůj dům prodal. Alkohol už na něm sice zanechal stopy, ale sympatickou snahu „vrátit se“, jsme viděli všichni, kdo jsme ho znali. Občas jsme spolu prohodili pár slov, a když jsme nedávno mluvili o Petrovi, našem společném známém, který zemřel, našla jsem Petrovu starou fotografii, nosila ji v kabelce a když jsme se s Alešem potkali, dala jsem mu ji. Byl dojatý, děkoval mi a pak mi políbil ruku.
Rozloučili jsme se, já šla na autobus a asi po dvaceti metrech jsem si uvědomila, že políbenou ruku držím trochu od těla.
Udělala jsem několik kroků a... pak jsem si ruku utřela do bundy.
Udělala jsem jeden krok a… šlápla jsem do psího hovínka.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
