Člověk v divadle nemusí ráčkovat, aby byl Václavem Havlem, říká herec Jiří Böhm

Herec Jiří Böhm se narodil v Kraslicích, vyrůstal v Mariánských Lázních. Vystudoval DAMU a taky Vysokou školu ekonomickou. Vidět jste ho mohli v seriálech Ulice, Přešlapech, Specialistech či První misi. Hrál v divadle v Českých Budějovicích, Plzni a taky na Kladně či v Liberci.

Tři roky jste moderoval pořad Mozaika v Českém rozhlase. Jak se vám tady teď sedí?

„Je to příjemný. Pro mě to byly těžké chvíle v tom, že jsem vstával ve čtyři ráno, a když má člověk večer představení, tak je to dost náročné. Takže když bylo po vysílání a měl jsem volno, tak jsem za to byl velice vděčný. Jsem víc večerní člověk, proto jsem se rozhodl, že budu dělat divadlo.“

Vy jste vystudoval DAMU a Vysokou školu ekonomickou. Co bylo složité na obou školách?

Nejdřív jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, DAMU jsem začal studovat souběžně až později. Byl to pro mě poměrně zvláštní moment, protože jsem přišel do Prahy, ubytoval jsem se na koleji se spolužáky, kteří měli jiné zájmy než se učit, ne tedy že bych byl úplně studijní typ, ale potřeboval jsem se učit a potřeboval jsem klid. Tehdy ta škola fungovala tak, že si člověk mohl zvolit vlastní rozvrh v rámci VŠE. Vím, že za dvě hodiny ekonomie jsme probrali třeba sto, stopadesát stran v knize. Vybavuji si, že mi tehdy v tomhle směru trochu ujel vlak, protože pro mě to byl hrozný náraz s tou vysokoškolskou realitou. A vůbec se přepnout na jiný styl myšlení, protože já mám gymnázium, kde to bylo všechno všeobecné. Já jsem člověk, který se ocitl na DAMU náhodou, tak pro mě to bylo i těžké to v hlavě přijmout. Vybavuji si, že když jsem zkusil ty přijímačky, tak když mě přijali a já se to dozvěděl, tak jsem si říkal, že to je asi chyba, že to spletli. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu faktu, že se to stalo.“

Jiří Böhm|foto:Petr Florián

Vzpomenete si, co vám proběhlo hlavou, když někdo vyslovil myšlenku, že budete hrát Václava Havla?

„To byl takový pocit velmi ambivalentní, radost spolu se strachem, protože to je opravdu ikona moderních českých dějin a pro mě člověk, který má neskutečné místo v naší historii. A je to člověk, ke kterému se pořád vracím nesmírně rád. Bylo to pro mě složité v tom, že se musím vydat někam, kde můžu a nemusím uspět a zároveň jsme věděli, že ta inscenace a role Václava Havla nebude nápodobou. Já mu nejsem podobný, a hlavně na divadle se nemusíte vydávat tímto směrem, kdy budete kopírovat tu reálnou postavu. To se většinou děje ve filmu, v divadle můžeme volit jiné prostředky, takže člověk nemusí ráčkovat, aby byl Václavem Havlem, ale šlo o to, najít nějakou podstatu, nějakou esenci jeho charakteru a takovou klukovskost, kterou v sobě měl po celý život. Tak tu jsem se tam snažil nějakým způsobem vměstnat.“

Nedávno jste v jednom rozhovoru řekl, že na volné noze je vám dobře. Když jste odešel z divadelního angažmá z kladenského divadla, těžko se dá předvídat, jak se bude život vyvíjet. Ani v jednom okamžiku jste nelitoval?

„Přiznám se, že ne. Ono už to je docela dlouho, co jsem opustil to kladenské divadlo. Pro mě to byl zajímavý krok v ten moment, vydat se do neznáma, protože jsem odešel nečekaně a ještě k tomu s výhledem prakticky nulové divadelní práce. Většinou se tyhle rozhovory o tom, jestli člověk zůstává v angažmá, odehrávají třeba v lednu nebo v úvodu roku, aby ten herec měl možnost kontaktovat jiná divadla, nebo si zajistit práci na později. U mě to proběhlo až někdy v květnu, červnu. V té době jsem věděl, že ten následující rok mě čeká hra Olga, do toho přišly nabídky na další role. Když jste na volné noze, tak se bojíte odmítat, že pak už nepřijde žádná jiná nabídka a nakonec člověk má stejně hodně práce a pracuje i jindy, než by chtěl. Nicméně já jsem zjistil, že mi nevyhovuje, že má na mě někdo nárok v takovém smyslu, že se musím doprošovat, když chci jet na hory lyžovat. To pro mě bylo za hranou osobní svobody. Já jsem se rozhodl odejít do nejistoty, v té teď žiju a je mi dobře.“