V divadle jsem doma, vím, že to zvládnu. Ale před kamerou jsou to nervy

Dagmar Novotná v komedii Holky z kalendáře
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dagmar Novotná v komedii Holky z kalendáře

Hostem Záletů je herečka Dagmar Novotná. Narodila se ve Šternberku. Ještě před studiem na brněnské JAMU působila v těšínském divadle. Ve Východočeském divadle je od roku 1986 a této scéně je dodnes věrná.

Dvakrát se dostala do širší nominace na prestižní cenu Thálie. Nominována byla i na cenu Neviditelný herec za svou rozhlasovou práci a několikrát se stala podle diváků nejoblíbenější herečkou Východočeského divadla.

Letos jsem se v Záletech potkala s vaším synem, Tomášem Novotným a na to, jak jste mu s manželem rozmlouvali herecké ambice. Vy jste to měla stejně?

„Měla jsem to naprosto stejně, protože můj tatínek byl operetní a muzikálový herec, maminka byla klavíristka, ale oba u divadla byli, takže se ta situace s naším dítětem zopakovala. Já jsem šťastná, že tohle povolání dělám, nejsou jen kladné stránky, ale nelituju.“

V Brně na JAMU jste byla jen čtyři roky, ale přesto o něm mluvíte jako o vaší srdeční záležitosti a taky jste přiznala, že máte vnitřní pocit, že se na Moravu přece jen vrátíte. Pořád to platí?

„Pořád. I když, pravda, nejsem ve věku, kdy by se člověk mohl rozletět do světa, nicméně mám pořád ten pocit sama v sobě. Brno je moje srdcovka, mně tam bylo hrozně dobře a nemůžu na to zapomenout. Já se snažila do Brna do angažmá dostat, ale není to tak jednoduché. Nicméně vím, že se tam jednou vrátím.“

Mám trému, ale vstoupím na jeviště a hraju.

Se svým manželem Pavlem jste byli ve stejném angažmá už od školy, seznámili jste se ve škole?

„Ano, nastoupili jsme do prvního ročníku a náš vztah začal tím, že jsem ho velmi neměla ráda. Protože on vystupoval jako frajer a když jsme se potkali na přijímačkách, tak jsem si říkala, že snad spolu nebudeme v ročníku. No, stalo se a pak se stalo, že jsme přes tu nelibost, protože on zase ve mně viděl nějakou svoji profesorku chemie, nějak sblížili a na konci čtvrtého ročníku jsme se brali a odešli jsme spolu z JAMU do Šumperka.“

V posledním představení režiséra Petra Novotného Divadelní komedie hrajete divadelní režisérku. Ta režie vás nikdy nelákala?

„To vůbec ne. Ta hra je ještě zajímavá v tom, že hraju režisérku a ředitelku divadla a mám v té hře dvě funkce. Já ji miluju, je to komedie, ale jsou tam takové dojemné, až posmutnělé situace, že vlastně divadlo není jen sranda, lidé mají svoje problémy a trápení a přesto musí zkoušet. Je to takové polidštění naší profese. S Petrem Novotným dělám hrozně ráda, protože máme vzájemnou důvěru. A to bych chtěla zdůraznit, na té profesi si toho hrozně vážím, protože když není důvěra, tak je něco špatně.“

Kdo vás viděl na jevišti, tak si řekne, že jste suverénní, jistá herečka. Z toho, jak si povídáme, tak jste milá dáma, o které bych si troufla říct, že v ní suverenity je tak akorát. Kde je ten přepínač? Vstoupíte na jeviště a jde to samo?

„Suverenita, to je pojem, který nemám. Nejsem suverénní ani v životě, ale ta profese to s sebou nese. Mám trému, ale vstoupím na jeviště a hraju. A vím, že to říkají i kolegové, ale já si říkám, kdyby tak věděli, co se ve mně děje, ale to nemůžu dát znát. Jestli to nejde vidět, tak je to krása. Jsem spíš uzavřenější, i v životě. Jsem spíš introvert a toto náš syn zdědil po mně.“

Dagmar Novotná ve hře Zamilovaný Shakespeare

Jeviště vám evidentně svědčí, ale o kameře říkáte, že to je pro vás katastrofa a když si náhodou vzpomenete, že máte něco točit, tak už máte obavu čtrnáct dní předem. Co vás svazuje, přišla jste na ten rozdíl?

„V divadle jsem doma, tam to ovládám, vím, že to zvládnu. Ale když přijde nabídka na jeden natáčecí den třeba do seriálu, tak to přijmu ráda, protože to je trochu jiná práce, ale pro mě to znamená hrozné nervy. Protože nejde jen o kamery, ale já to ještě moc neumím. Tohle herectví není moje parketa. Kdybych točila pořád, tak do toho přijdu a stane se to automatické. Ale tohle mě svazuje.“

Divadelní kritiky nečtete, je to dáno tím, že divadelní kritiky píší lidé, kteří divadlu příliš nerozumí z vašeho úhlu pohledu?

„Taky. Dřív, když jsem byla mladší, tak jsem ty kritiky četla, ale dneska, já se omlouvám, mám pocit, že to píše kde kdo. A proto to nečtu. Napsat kritiku, to nemůže někdo kritizovat herce za to, jak to zahrál, když vůbec netuší, co to je. Takže já už je nečtu.“

Dvakrát jste byla nominována v anketě Neviditelný herec, kterou vyhlašuje Týdeník rozhlas za svou rozhlasovou práci. Užíváte si ji, nebo je někde mezi divadlem a kamerou?

„Rozhlas si naprosto užívám. Miluju rozhlasovou práci. Je to něco jiného, ale troufnu si tvrdit, že tam mě nic neblokuje. Nemám stažený žaludek, tam mě to baví.“

Kdybyste nebyla herečkou, chtěla byste prý být zvěrolékařkou kočkovitých šelem a bytostí delfín. Vysvětlíte mi to prosím?

„Pokusím se. Kočkovité šelmy pro mě jsou něco, co je nádherné. Myslím, že se mi nikdy nepodaří splnit sen, že bych se v ZOO starala o kočkovité šelmy, ale to není tak jednoduché. A delfín, to je další věc. Delfína do bytu člověk nenarve. Tak jsem si říkala, že když ho nemůžu mít doma, tak ho budu mít všude. Na obrázcích, všude. To je pro mě symbol štěstí. Ten mě dojímá, a když jsme jednou na dovolené měla možnost na něj sáhnout, tak jsem byla jako malé dítě.“

Vy jste také sběratelkou špuntů od sektu. Kolik lidí má podobného koníčka?

„O nikom nevím, kdo by byl takový blázen jako já. To vzniklo úplně nevinně a je to na delší povídání. Mám doma a po různých skrýších obrovské pytle špuntů a všichni se mě ptají, co s tím budu dělat, já odpovídám, že nevím. Před třemi čtyřmi lety jich bylo sedm tisíc, všichni mi nosí špunty. Sbírám, stále sbírám, ale co s tím dál, to nevím.“

V roce 2012 měla Dagmar Novotná 7467 kusů korkových zátek od Bohemia brut sektu, dnes počet zátek odhaduje na 8 – 9 tisíc

V České knize rekordů už ale jste.

„Ano, to jsem. Ale sběratelská vášeň trvá, tím člověk neskončí.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minulý týden jsem měla tu čest a radost mluvit s Martou Kubišovou a tady je její otázka pro vás. „Myslím, že v rodině jsou důležitá zvířata, tak bych se chtěla zeptat, jestli má nějaké doma.“

„Ano. Mnoho let máme doma zvíře. Jako dítě jsem ho neměla, na to nebyl čas. A že jsme prvního měli psa, jezevčíka, bylo proto, že syn řekl, že chce psa. To bylo Tomášovi asi osm a řekli jsme mu, že s ním bude chodit ven, my ho budeme venčit v noci. On to skutečně plnil, ale pak odešel do světa. Mezitím můj muž pořídil papouška, pak jsme měli karakala, kočku, měli jsme i hroznýše. Teď máme doma čtyřměsíční štěně bílého švýcarského ovčáka.“

Spustit audio

Související