Jakub Zindulka s tátou házeli lentilky Krakonošovi

Včera to byl přesně rok, co do hereckého nebe odešel váš tatínek, herec Stanislav Zindulka. Naše společné setkání v Záletech jsme jen těsně nestihli. Tatínek vás postavil na divadelní prkna?

„Takhle se to nedá říct, já jsem jako dítě chtěl být především popelářem, případně parašutistou nebo klaunem. Pak jsem se začal hodně věnovat sportu a sportovnímu šermu, a když jsem ke konci základní školní docházky vyjádřil přání, že bych to chtěl zkusit na konzervatoř, tak tehdy mi otec řekl, že si myslí, že to je poněkud předčasné a že je to příliš krutá volba a ať se pokusím nejdřív vystudovat něco pořádného a eventuálně se zkusím přihlásit na vysokou školu, což se stalo.“

Dětství, to je pro mě vůně bílé kávy a výpravy na půdu.

Tatínek vyprávěl o vůni trubiček a zvuku šicího stroje z krejčovské dílny jeho tet Máni a Fanynky. Máte taky nějakou takovou intenzivní vzpomínku na dětství?

„My jsme do Jilemnice jezdívali na prázdniny do toho domu, který pro mě byl velmi tajemný a to ne kvůli domu, ale kvůli té atmosféře, kterou kolem toho otec dokázal vytvořit. To byl dům plný tajemství. Zaprvé si pamatuju tety. Když jsem tam přespával, tak jsem byl dítě neposedné a vstával jsem poměrně časně a šel jsem vždycky k tetám do kuchyně a tam krásně voněla bílá káva. To je jedna intenzivní vzpomínka a pak výpravy na půdu. Když jsme byli hodní, tak nás tatínek za odměnu vzal na dobrodružnou výpravu na půdu, kde byl i kus rovné střechy. Tam byly takové poklady, v kovové skříni drahé kameny, protože tatínek se jako chlapec zabýval tím, že sbíral polodrahokamy, nebo tam byla truhla se starými kostýmy, protože dědeček byl režisér ochotnického souboru a mně se tam strašně líbil kostým veverky.“

Vy jste se narodil v Hradci, je to místo, kde se vaši rodiče seznámili?

„Ano, protože tatínek tam odešel do angažmá po absolvování divadelní fakulty AMU a shodou okolností starší sestra mé maminky se seznámila s jedním z tatínkových kolegů. Takže takhle se seznámili a zdá se, že to byla láska na první pohled.

Když jste se rozhodl, že půjdete na DAMU, už ta reakce rodičů byla méně vyhraněná?

„Tatínek se s tím smířil poměrně rychle, možná ho to i svým způsobem těšilo, ale jako zodpovědný rodič mě chtěl chránit před tímto poněkud komplikovaným povoláním.“

Tatínek studoval v ročníku u Vlasty Fabiánové. Když dostal Thálii, tak jí děkoval. U koho jste studoval vy?

„U nás se vystřídalo více pedagogů, ale po celou dobu čtyř let nás provázela paní Jana Hlaváčová, na kterou velmi rád vzpomínám. To byl pedagog, který tím opravdu žil a bral nás jako své ratolesti. Ostatně Janě Hlaváčové vděčím za své první angažmá, protože ona se mě už ve třetím ročníku ptala, kam bych tak chtěl jít a já tehdy, vycepován od otce, že je potřeba jít nejdříve mimo centrum, tak jsem vyjádřil přání jít do plzeňského divadla, protože činohra v Plzni byla v té době opravdu špička a ona řekla, že si tam uděláme výlet. Naložila mě do auta, odvezla na nějaké představení, představila Otovi Ševčíkovi, který tenkrát byl šéfem činohry. Přijel se podívat na nějaké představení a já už měl na konci třeťáku domluvené angažmá.“

Jste herec, režisér a ředitel divadla. A je jedna ještě složka vaší profese, tím myslím autorství a vaši tvorbu. Tchyně na zabití, to je vaše hra, kterou taky režírujete. O tom, že smrt nezabrání tchyním montovat se do života. Kde vznikla ta inspirace a myšlenka?

„Nevím, odkud přichází nápady, a kdybych věděl, kde k nim člověk přijde, tak si tam stoupnu do fronty. To nedokážu říct, většinu svých her jsem napsal na objednávku. Ta je většinou velmi vágní a spočívá jen v tom, ať je to legrace, ať je to v jednom prostředí a hrají tam maximálně čtyři lidi. Takže tohle mě tak napadlo a já říkám, že to je poetická komedie o smrti. Ta hra je sice v komediální rovině o vztazích matek s dětmi a tchyních mezi sebou, ale je to hlavně o schopnosti porozumění a o tom, že by si lidé na sebe neměli dělat názory příliš rychle a že pod povrchem může být něco úplně jiného. Je to zároveň poetická hra o tom, co přijde po smrti.“

Pokud jsem se správně dívala a sledovala poslední období života vašeho tatínka, jeho posledním filmem byl Narušitel. Mluvila jsem tu s Davidem Baldou a jeho dědečkem, podle něhož a dalších kolegů film vznikl. Na tatínkovi jsem obdivovala to, že on do poslední chvíle nedal nic znát a pracoval s absolutním nasazením.

„On dokázal odpočívat. Když jsme třeba jeli na zájezd, tak relaxoval, vypadal jako malinký uzlíček. Ale když vešel na jeviště, tak tam ta energie zase byla a spousta sil. A stejně tak to měl, když se s někým potkal. Chtěl bych říct věc, která je důležitá a to o tom odcházení. Jsem strašně vděčný, že jsem u toho mohl být. Že otec byl doma a já se o něj staral. Samozřejmě, že to je doba, která není radostná, ale byla provázena velikou láskou a laskavostí. Ač to zní paradoxně, je to pro mě velmi milá vzpomínka a myslím si, že tohle by si lidé měli uvědomit, že smrt může být i krásná a laskavá a lidé by si to neměli nechat ujít.“

Alena Zárybnická s Jakubem Zindulkou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Minulý týden tu se mnou byl Roman Kopřivík a tady je jeho otázka pro vás. „Nás spojuje krátký film o Jilemnici, protože on v něm účinkuje. Já jsem se díky tomu, že jsme dělali tenhle film, mohl potkat s jeho otcem. Mě by zajímalo, jaký je jeho vztah k Jilemnici, jestli má nějaké vzpomínky, které se mu s tím spojují, nebo co to pro něj znamená, když se řekne Jilemnice.“

„Jilemnice je moje dětství a je naprosto propojená s mým tatínkem, jako úžasným pábitelem, který s námi prožíval úžasná dobrodružství, která sám vytvářel. Jsou to pro mě hory a výlety a to, jak jsme s tátou chodili po horách a měli jsme v kapse lentilky a když se blížil mrak, tak jsme je házeli Krakonošovi a Krakonoš vždycky zařídil, že mrak zase odešel. A v kapse zabalené kostkové cukry, kdyby nám došla energie a skoro prošlapané boty a zelený krepový klobouček, který mi jednou tatínek koupil.“