Jana|Zdravím všechny linkaře, i vás, p. redaktorko. Téma je pro NL jak vyšité, vzhledem k převládajícímu věku linkařů. To bude volajících... Já zavzpomínám na své prarodiče, ale na začátku je nutno připomenout, že jednak naši prarodiče (narození ještě v 19. století) byli mnohem jiní, než jsou ti dnešní, tak i vnuci dnes jsou snad ještě víc odlišnější, než jsme byli my. To bez přehánění. Moji prarodiče byli lidé prostí, bez vzdělání, mít 3-4 měšťanky je asi dnes základní škola. Ale byli to lidé moudří, kteří se uměli k práci postavit, uměli si poradit a nic pro ně nebyl problém. Jsem z Ostravska, takže oba moji dědové byli havíři jako většina chlapů tady. Lituji toho, že ten děda, po jehož rodině mám nejen podobu, ale i povahu, zemřel těsně před mým narozením. Znám ho z vyprávění hlavně maminky a její kamarádky, byl to prostě "frajer". Babičky byly, myslím, víc submisivní, než jsou ženy dnes (asi jak kde a jak která, že). U nás v regionu vliv církve nebyl velký, jak možná někteří budou zdůrazňovat, ale to vůbec nemá vliv na to, aby člověk nemohl být čestný a být dobrým člověkem. Čím jsem starší, tím častěji na své prarodiče vzpomínám a vybavují se mi konkrétní situace, např. přišla jsem ze školy a spěchala dědovi říct, že dnes první člověk - Gagarin, letěl do vesmíru a vidím to dědovo uspokojení, že se toho dožil. Dnes to vyprávět dítěti, tak má z toho akorát srandu. Ale děda byl nejmladší z 11 dětí a když se narodil, měla jeho nejstarší sestra už dvě děti. Předali mi toho do života hodně, třeba i to, že i bez víry může být člověk kvalitní, rozuměj, žít podle zásad a být užitečný. Ale vím, že tohle někdo neslyší zrovna rád. Jiný kraj, jiný mrav.
Všechny, bez výjimky, zdraví Jana.
Sváťa z Brna|Dobrý večer všem.Velice rád vzpomínám na své prarodiče.Žil jsem u nich na vesnici do doby než jsem nastoupil na střední školu.Mnohému jsem se u nich naučil, zejména starostlivosti o zahradu i domácí zvířžata.Vedli mne ke slušnosti , k pracovitosti .Rád na ně vzpomínámMáme dva vnuky a jednu vnučku.S vnučkou se vídáme často , bydlí rovněž v Brně a tak ráda přijde na návštěvu a popovídáme si o všem možném.Dva vnuci žijí daleko od nás , vídáme se několikrát za rok.I snimi máme dobré vztahy a na jejich návštěvy se vždy těšíme.Rádi bychom , kdyby už založili rodiny, abychom si ještě užili pravnoučat.Nu což , uvidíme. dobrou noc Váíš Sváťa
Dobromila Atalovičová|ZDRAVIM JARUSKO SVOJE PRARODICE ANI BABICKU A DEDECKA BOHUZEL JEN MI O NICH VYPRAVELI JA JSEM UZ I PRARODIC VNUCKY SE SNAZILY PRAVNUCATA MNE OSLOVUJI DODKA NESEM PRO NE BABICKA ALE DOBRA KAMARADKA MAME VZTAH PRATELSKY DOBRY JAKY JEN MUZE BYT VSECHNY ZDRAVI DO SOLOSNTCE ANICKU VALASSKO ORECHOV HLAVNE I VAS ZDAR A SILU DOBROMILA
Jana Jirkov|Hezký večerní čas Vám Jarko i všem posluchačům. Když jsem se narodila, tak moji dědečci už bohužel dávno nežili. Ale s mými babičkami jsem ještě mohla prožít spoustu pěkných chvilek. Ráda vzpomínám jak jsem s nimi hrála, jedna babička se mnou chodila na pískoviště, s druhou jsem si házely s míčem. Dokonce si vzpomínám a to jsem byla ještě malinká asi tak rok a půl, jak jsem ležela v proutěném koši na kolečkách a babička mi pusinkovala a lechtala nožičky a já se u toho strašně smála. S druhou babičkou jsme si zase vyprávěly pohádky. Také už jako malou holku mě velmi zajímal život babiček, vždycky jsem jim říkala babi povídej mi jaké to bylo když...Jenže pak postupně přicházely nemoci, a babičky nám umřely. Jak ráda bych opět řekla větu Babi povídej mi jaké to bylo... jenže mé babičky už tu nejsou. Proto přeji všem mým vrstevníkům, kteří ještě své prarodiče mají ať jsou s nimi co to jde a aby za to byli rádi, né každý tu možnost má. Závěrem děkuji paní Mileně z Poděbrad a p. Františkovi ze Židlochovic za přání k svátku.
Bohumír| Syn 3 dcery, dcera 3 syny, synova nejstarší když měla8-9 r začala se malovat tetováním, zkoušela chodit na vysokých střevících, běda jak není po její, prostě hotová umíněná kozička.Je holt jinádoba. Vnuci jak začali mobily tak na jejich chytračení nikdo nemá, v počítači na hry dokáží prosedět x hodin. Nic chytrého z jejich hlyvy nevzejde. A jenom peníze, kofoly, energetičáky, hanbáče a já nevím co ještě, holt jsme podle nich zaspaly dobu a z dobou se musí jít. Podle našeho dětství nám to hlava nebere, to jsou ty vymoženosti dnešní doby.
Ladislav z Olomouce|přeji všem dobrý večer. Na prarodiče mám ty nejlepší vzpomínky. Ještě pamatuji i praprarodiče, dožili se vysokého věku (prapra rodiče 90, děda 90 a babička 92.). Bydleli na vesnici - Městýs Křižanov na Vysočině, 9 km od Velkého Meziříčí. Jezdili jsme tam na celé letní prázdniny, byl tam dům, zahrada, okolí lesy a hlavně rybníky, kde si mohl vybrat a někdy hlavně ve všední den, jsme tam byli sami. Neuvědomili jsme si, co úsilí museli vyvinout, aby se o 3 vnuky z města tak postarali , že jsme se celý rok těšili na prázdniny. Babička zabezpečovala celou domácnost a ještě pomáhala dědovi se zahradou, protože on stále pracoval v prodejně Jednoty (hračky, papírnictví a j.), které bylo do února 1948 jeho a pak mu to sebrali. S dědou jsem byl více v
kontaktu, protože jsem rád prodával a tak jsem zvládl tzv. kupecké počty, nkteré mám stále do obchodu, abych si to mohl spočítat předem, než to současná prodavačka sesnímá a naučtuje. Děda jezdil i prodávat na poutě v okolí a tak mě vzal vždy s sebou a já byl pak nadšený z té atmosféry.. I když prožili obě světové války, tak to byli čestní a pracovití lidé a tak i jim vděčím, co mě naučili do života. Děda byl velmi dobrý vypravěč na pohádky, někdy to změnil a na místo prince, zavolali jeho a on otevřel pytel a třeba lev pak do něho skočil. O prázdninách přijeli i rodiče a připravili program, aby si prarodiče také mohli chvíli odpočinout. Jezdil jsem tam i po škole, když už jsem byl zaměstnaný, ale prarodiče mám uloženy jako zářivý bod v mém žitotě a s přibývajícími lety už jen vzpomínám, u svých dětí jsem se snažil, ale měl jsem náročné zaměstnání, tak si přiznávám, že se mi nepodařilo být tak jak to zvládli prarodiče s námi.
Přeji všem dobrou noc a každému, aby měl takové prarodiče na které by mohl vzpomínat. Zdraví Ladislav z OLomouce
franz|pamatuji si jen na matky mých pánů rodičů, pohodové ženy, obě byly v domácnosti, ze zásady, jejich slova : není třeba spěchat, vše má svůj čas a nést hlavu vždy vzhůru, na kolena jedině v chrámu božím a u hrobu předků a rodičům vykat, tak se také stalo a mám zapsáno pod kůží, vzhledem k tomu, že do sňatku manželského jsem vstupoval v letech, kdy bylo na čtyřicet, tak moji tři synové jdou v stejných kolejích, pokud bůh dá, tak se snad vnoučat dožiji, neřeším, naopak má paní je velmi netrpělivá, zdravím z chaloupky pod lesem v bílých karpatech pan franz
