Děti, broučci a maminka

Zabralo nám to hodně času, hodinu i dvě, protože to nebylo jen tak, najít v parném létě nějakého broučka v ušlapaném trávníku! A když jsme ho našli, museli jsme ho umístit na správném místě, na maminčino lýtko nebo na ruku a museli jsme hlídat, aby broučci lezli nahoru po celé noze i po celé ruce a dělali tak mamince krásný šimrací zážitek. Také jsme museli hlídat, aby nám z maminky neslezli, protože to se hned nespokojeně zavrtěla.

Byla to zodpovědná a namáhavá hra, proto jsme se s bráškou střídali. Kája sbíral šimrací broučky, já je dávala na maminku a hlídala, aby se neflákali, lezli a šimrali a za chvíli jsme se s bráškou vyměnili. On broučky na maminku sázel a hlídal je a já je hledala kolem deky.

Největší radost jsme měli, když jsme našli obrovského brouka! Jenomže ten s námi odmítal spolupracovat a někdy se maminka podívala, co jí to tak podivně silně šimrá, brouka ze sebe s křikem smetla a nám vynadala!

Ještě bych chtěla upozornit, že jsme broučkům, malým ani velkým, nikdy nic neudělali! Když si své odpracovali, to znamená, že za sebou měli asi desetiminutovou směnu, nechali jsme je jít a oni prchali z maminky, jen se za nimi prášilo!

A také bych chtěla říct, že jsme při této práci měli s bráškou výjimečně stejný, uspokojivý pocit, že děláme něco krásného pro naši maminku, kterou jsme oba milovali, ale v našem věku, mně bylo pět let a bráškovi sedm, jsme nevěděli, jak jí to dát najevo nebo jak jí to dokonce říct, a šimrací broučci, které jsme na maminku dávali, nám oběma shodně připadali jako vyznání lásky naší mamince!

Nikdy jsem na tohle léto, které jsme s bráškou Kájou strávili ve vzácné shodě, nezapomněla. Ještě dneska vidím před očima koupaliště, naši deku, sebe, maminku, Káju a šimrací broučky, jak lezou po mamince, která má zavřené oči a zdá se, že spí... vidím to před očima a přitom se to stalo před sedmdesáti lety!

Nedávno jsem udělala velkou chybu a vyprávěla jsem příběh o šimracích broučcích Ritě.

Říkala jsem jí, jaký byla moje maminka labužník a jak se jí líbilo, když jsme ji stéblem trávy šimrali po těle, a když jí to bylo málo, jak nás naučila, abychom pro ni sbírali šimrací broučky!

Rita mě s úsměvem poslouchala a přitom nespouštěla oči ze svého syna Františka, který je ve svých skoro dvou letech velmi vynalézavý a jeho hlídání je proto velmi náročné, a když jsem skončila, pobaveně se na mě podívala.

„Mami, a to tě nikdy nenapadlo, že si to babička vymyslela, aby vás zabavila a měla od vás pokoj? A podle toho, cos mi teď řekla, to vypadá, že to byl od ní geniální nápad! Naučím to Frantu taky!“