Desetileté výročí Barcelonského procesu

Před deseti lety byl tento projekt považován za poměrně ambiciózní a byly do něj vkládány nemalé naděje. Evropská unie se tehdy nacházela v optimistickém rozpoložení, stále ještě ovlivněném atmosférou pádu komunismu i mnoha oprávněnými očekáváními, vtělenými do Maastrichtské smlouvy. V té době již probíhala intenzivní diskuse o přijetí postkomunistických zemí a na pořadu dne byly i první praktické kroky v této oblasti. Zároveň panoval pocit, že je třeba nastartovat sbližování také s arabskými zeměmi při Středozemním moři; vždyť mnohé z nich s Evropou pojila mnohaletá společná historie, spjatá samozřejmě především s koloniální etapou dějin.

Můžeme tedy hovořit o euforii, se kterou mnozí politikové či intelektuálové pohlíželi na další budoucnost evropsko-středomořských vztahů. Především z Francie či Španělska dokonce zaznívaly hlasy, podle nichž měly země jako Maroko či Tunisko perspektivně přímo vstoupit do Evropské unie. Tehdy se tyto myšlenky nezdály být zcela nereálnými a občas nebylo jednoduché odhadnout, zda má do elitního evropského klubu blíže třeba zmiňované Maroko nebo řekněme Maďarsko či Česká republika. V médiích byly načrtávány velkolepé plány na mohutný hospodářský boom středomořského regionu, který bude tyto země postupně přibližovat evropské vyspělosti. Podstatně k tomu měla přispět také velkorysá pomoc z evropských fondů. Ruku v ruce s tímto vývojem měla samozřejmě kráčet také demokratizace regionu.

Dnes samozřejmě víme, že z těchto plánů se uskutečnilo jen velice málo. Všechny statistiky jasně ukazují, že k žádnému sbližování ekonomické úrovně Středomoří a Evropské unie nedochází, naopak: hroty nůžek se nadále rozevírají. Žádná podstatná demokratizace místních režimů se samozřejmě také nekonala, pokud nás ovšem neuspokojí skutečně jen fasádovitá a nepatrná liberalizace v Egyptě nebo veletoče plukovníka Kaddáfího, které se navíc primárně týkají zahraničně politické oblasti.

Jedním z nejpalčivějších problémů regionu stále zůstává všudypřítomná a hluboce zakořeněná korupce. Ta byla také jedním z hlavních důvodů toho, že valná část peněz z evropských fondů byla rozkradena nebo použita zcela neefektivně, jak nedávno upozornil francouzský deník Le Monde.

Je však třeba dodat, že Evropská unie své proklamace o těsném sbližování se Středomořím nikdy nevzala vážně. V druhé polovině devadesátých let a na počátku jednadvacátého století totiž hrálo v evropské agendě jednoznačně prim východní rozšíření a na kooperaci se středomořskou oblastí si vzpomněl jen málokdo. Může se to zdát zcela logické a je pravdou, že rozšíření o postkomunistické země bylo vcelku po právu bruselskou prioritou. Avšak před rokem 1995 to zdaleka tak jasně nevypadalo, a tak se dnes mohou v Tunisku, Alžírsku či Maroku oprávněně ptát, kde že jsou ty slibované miliardy z evropské pokladny. Rozsah pomoci totiž zdaleka nedosáhl původně uvažované výše. Závazek totiž zněl, že pomoc Středomoří dosáhne jedné čtvrtiny objemu peněz určených pro střední a východní Evropu.

Výroční summit, symbolicky se konající v Barceloně, pak jen potvrdil, že barcelonský proces je v podstatě mrtvý. Evropská unie má dnes zcela jiné starosti a v situaci, kdy se debatuje o každém euru v rozpočtovém výhledu, je intenzifikace pomoci Středomoří zcela nereálná. V zákulisí summitu také probíhaly především konzultace o rozpočtových škrtech, tedy nikoliv o vlastním předmětu jednání. Převažující nálady mezi evropským obyvatelstvem jsou navíc rozhodně proti dalšímu prohlubování spolupráce s kýmkoliv, tím méně pak s arabským světem. Výmluvný je také fakt, že se účastníci summitu nebyli schopni dohodnout na závěrečném komuniké ohledně odsouzení terorismu. Dá se tak s úspěchem pochybovat o tom, že by v roce 2010 vznikla mezi Evropskou unií a Středomořím fungující zóna volného obchodu. I tento závazek zřejmě upadne v zapomnění.

Spolupráce se Středomořím je prostě pro Evropskou unii tématem třetiřadé důležitosti. V dnešní situaci to ostatně nemůže nikoho příliš překvapit.