S dítětem u lékaře

Miluju příběhy, které Jenda Mrkvička píše na svůj Facebook, už jsem vám jeden nazvaný Chlebíčky, vyprávěla. A teď vám budu vypravovat druhý Jendův příběh, který se jmenuje S dítětem u lékaře.

Jendo Mrkvičko, máš slovo:

„Můj syn Václav je chcípák. Neuplyne měsíc, aby nebyl s nějakým kašlem nebo rýmou aspoň tejden doma a vynechal tak školu. Já pracuju z domova už asi patnáct let, tak mám přehled, kdo doma je a kdo není. Nicméně Vašek si tu nemoc nevymyslel, už můj otec je těžkej astmatik a genetika se prostě nedá obejít.

Ale zase Václav je chytrej a školu dožene, navíc má i jiné povahové bonusy. Už v šesti letech se oženil. V sedmi údajně chodil se dvěma holkama najednou, prý v jednu chvíli dokonce se třema, pak to nějak střídal, ale teď v deseti letech je prý sám a nechce se vázat.

V každým případě Vaškova nemocnost má ten důsledek, že s ním často běháme po doktorech. Přesněji řečeno, běhá manželka. Jenže když maminka nemůže a „tatínek se stejně fláká doma“, tak občas vedu Vaška k doktorce já - tatínek.

Tak jsem jednoho dne dostal za úkol vyzvednout Vaška ze školy a odvést ho k doktorce Strakové na kontrolu ve 13:15. Škola je od doktorky vzdálená asi 300 metrů. To bych zvládnout měl.

Jenomže ten den lilo jako z konve a podle předpovědi mělo pršet až do zejtra. Vaška jsem tedy úspěšně vyzvedl už ve 12:57 a jdeme pod deštníkem k doktorce. Před ordinací Vaškovi říkám, že máme čas. Je 13:01 a strašně prší. Běž si zatím sednout do čekárny. Já si skočím přes most do vinotéky pro petku vína na večer. Ty počkej v čekárně, ať zase nechytneš nějakej kašel. Za pět minut jsem zpátky.

A tak si koupím petku vína, vracím se do čekárny a přemejšlím, jak dlouho může taková lékařská kontrola dítěte trvat.

Když já, dospělej chlap, jdu k obvoďačce na kontrolu, tak hodina v čekárně je norma. A vůbec nezáleží na čase, jak jsem objednanej.

Když jsem si zlomil ruku, tak čekání na ortopedii, ještě před rentgenem, trvalo pět hodin. Čekárna tam byla pacientama narvaná jak kostičky ve videohře Tetris. Pak mi dali umělej gyps a pohoda.

Když jsem měl na noze puchejř z plavečáku, tak čekání na doktorku na kožním trvalo tři hodiny. Pak mi za pět minut v ordinaci napsala mastičku a za tejden puchejř zmizel. Na kontrolu jsem už ani nešel, než abych absolvoval další hodinový čekání před ordinací. Takže čekat s dítětem před ordinací je prostě úděl rodičů. Možná tu petku vína vypiju, než přijdeme na řadu. Chjo.

Jenže vcházím do čekárny a akorát vychází syn Václav.

„Ahoj, co je?“

„Už mě doktorka zkontrolovala.“

„Je 13:07. To už je všechno hotový?“

„Jo.“

„Nevadilo doktorce, žes tam neměl rodiče?“

„Ne. Já jsem paní doktorce řekl, že si šel táta koupit víno.“

„Co, co, co?“ Chytl jsem se dveří a zalapal po kyslíku.

„A co říkala paní doktorka?“

„Nic. Že by si víno dala taky.“

Bože, jak před tou doktorkou vypadám? Otec alkoholik! Dítě bez dozoru.

Pustil jsem se dveří, následoval Vaška ven, roztáhl jsem nad námi deštník a udělal jsem za dnešní návštěvou u doktorky, definitivní tečku.

„Kamaráde, na tyhle doktorský kontroly s tebou musí chodit maminka.“