Do školy mě vozili na motorce a s pekařem, vzpomíná náčelník Horské služby Krkonoše Pavel Cingr

Tentokrát Zálety nevysíláme ze studia, ale ze Špindlerova Mlýna. Ústředí Horské služby tu poznáte snadno, nejen podle znaku, který tu visí, ale třeba i podle vyskládaných kůlů, které slouží pro tyčové značení horských cest. Před vstupem je od podzimu 2016 kámen, který připomíná Otokara Štětku, muže, který se v roce 1953 stal prvním náčelníkem Horské služby Krkonoše.

Uvnitř čeká Pavel Cingr, muž, který tuhle pozici zastává tři měsíce. Žádným nováčkem ale není, u Horské je jako řádný člen třicet let a dvacet let vedl lavinovou prevenci.

Pavel Cingr pochází z Chomutovska. Od svých pěti let ale žil na jednom z nejkrásnějších míst Krkonoš, na Petrově boudě. Vystudoval Lesnickou školu v Trutnově a tři roky pracoval jako strážce Krkonošského národního parku. K Horské přišel jako zájemce v roce 1989 a řádným členem je třicet let.

Ty jsi měl kliku, že jsi vyrůstal na místě s nejhezčím výhledem v okolí, skoro ve 1300 m n. m. Možná to zní jako idylka, jezdit do školy s pekařem nebo na lyžích. Byly ale momenty, kdy jsi to z duše nenáviděl?

„Nemůžu říct nenáviděl, ale v té době na Petrovce nebyl ani sněžný skútr a vozili mě třeba na motorce, kterou táta okoval do hřebíků a vozil mě na Špindlerovku, kde nás dolů do údolí svážel pekař a mnohdy za špatného počasí se na tu Špindlerovku nedostal. Ale to naši brzo prokoukli a posílali mě na lyžích zadem. A kamarád Petr ze Špindlerovky se do školy nedostal a já ano, tak to mi trošku vadilo.“

Náčelník Horské služby Krkonoše Pavel Cingr

Je to pomalu 90 let, co byla v Krkonoších založena Horská služba. Ty příběhy horských záchranářů jsi poslouchal už jako dítě. Máš nějaký konkrétní, na který vzpomínáš?

„Když jsem byl na Petrovce, tak tam chodili chlapi z Horské služby, sedávali u stolu pod výčepem a poslouchal jsem různé příběhy. Utkvěla mi v paměti taková nešťastná událost, kdy dva kolegové zahynuli při záchranné akci. To bylo dost smutné, ale měli i spoustu veselých příběhů, které mi už tenkrát říkaly, že bych se o tohle mohl zajímat.“

Zvenku mi horská služba připadá jako velmi prestižní záležitost, ať už přijímáním nových členů, nebo postavením, které v horách máte. Vnímáš to stejně?

„Ne, beru to jako normální věc. Doba se trošku změnila, ale v době, kdy jsem nastupoval já, tak dostat se k horské znamenalo lyžovat, pomáhat lidem, být v nějaké partě. Pak po revoluci, kdy se uvolnily možnosti, tak zájem přestal být tak velký. V Krkonoších bych řekl, že se to vrátilo a zájem o členství je poměrně velký a opravdu si vybíráme a máme kritéria, která nejsou jednoduchá. Individualisti, kteří nejsou ochotní se podřídit kolektivu při záchranných akcích, nemusí vždy fungovat dobře.“

Alena Zárybnická a náčelník Horské služby Krkonoše Pavel Cingr natáčí pořad Zálety

Občas se v médiích objeví zpráva například o záchraně turistů v pantoflích. Je to častý příklad toho, že lidé takhle hrubě podcení hory?

„Vždycky, když je nějaký takový případ, tak je medializovaný, ale není to úplně běžné. Spousta lidí, co chodí do hor, určitě ví, jak se oblékat, vybavit, jak se v horách pohybovat.  Ale najdou se tací, kteří v horách začínají nebo je podcení. Krkonoše nebo obecně české hory nejsou vysoké svojí nadmořskou výškou, ale jsou velmi zrádné a počasí se tu mění velmi rychle. Pak to, v čem vyjdu z údolí, neznamená, že mi bude stačit na hřebenech.“

Napadá mě otázka na profesní deformaci, máš nějakou?

„Dostáváme se do situací, které jsou nepříjemné, bolestivé a člověk za ty roky otupí a vidí spoustu lidských neštěstí, které ne vždy dopadnou dobře. Samozřejmě při zásahu dokážu tuhle věc vytěsnit, ale když se jedná třeba o děti, tak to ve mně zanechá dlouhodobě špatné pocity.“

Jaké téma číslo 1 máš pro nadcházející sezónu v Krkonoších?

„Nemám úplně téma, ale doteď jsem pracoval jako záchranář a lavinář, dělal jsem to dvacet let jako profesionál a tak jsem měl věci zautomatizované a nemusel jsem o nich moc přemýšlet. Nicméně teď jsem se dostal do nové situace a nebudu tolik v pozici záchranáře, ale budu v té pozici, že musím hodně věcí organizovat, nezapomínat na ně, aby mohli naši lidi dobře pracovat. Takové číslo 1 je tedy, abych tohle zvládnul a na nic důležitého nezapomněl.“

Spustit audio

Související