Dřevo na hračky schne dva roky, pak musí v dílně dokřupnout

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alena Zárybnická a Zdeněk Bukáček

Obec Krouna u Hlinska už v 19. století proslula výrobou hraček a dodnes se tam vyrábějí. Pozvání do Záletů přijal muž, který tuto tradici udržuje při životě, Zdeněk Bukáček. Jeho práci mu chrání titul Nositel tradice, který mu v roce 2002 udělilo Ministerstvo kultury ČR.

Jeho práci mu chrání titul Nositel tradice, který mu v roce 2002 udělilo Ministerstvo kultury ČR.

Své první hračky začal v roce 1957 vyrábět František Bukáček, Zdeňkův dědeček, v rámci tehdejší Ústřední lidové umělecké výroby, a to zrovna v roce, kdy se jeho vnuk a můj dnešní host v Krouně u Hlinska narodil. Řemeslu se věnoval i jeho otec. V Krouně tedy vyrábí tradiční dřevěné hračky už třetí generace Bukáčků.

Uměleckým zpracovatelem dřeva jste se vyučil. Bylo to vaše přání nebo vás k tomu měl váš tatínek?
Přání to přímo nebylo, ale bavilo mě to. Jako kluci jsme si dělali flintičky, mlýnky a lodičky, protože jsem bydlel u potoka a hodně jsme si vyhráli. Táta udělal hrubou přípravu a já jsem si to dobrousil. Chtěl jsem spíš do světa, ale táta říkal, že bych to měl převzít a že bych se měl jít učit, potom mě přesvědčil, tak jsem šel na uměleckou školu do Prahy. My jsme měli vždycky školu tři měsíce, pak jsme měli praxi u zaměstnavatele, takže jsem měl praxi u táty a ten mě vyučil.

Vy máte dcery, které se asi vymkly řemeslu. Možná čekáte na vnuka, nebo už máte vnuka, který by se tomu věnoval?
Já si to nechci vzít do hrobu. Teď se rýsuje, že na jaře budou možná dvojčata a budou to kluci, takže si možná ještě budu moct vybírat. Těším se, až trochu vyrostou. Doufám, že to všechno stihnu a že jednomu z nich alespoň něco předám. Pro holky ta práce není. Všichni si myslí, že to jednoduché, že si jenom maluji a bavím se, ale není to pravda. Musíte jet do lesa nakoupit dřevo, pak musíte na pilu, musíte všechno vědět o tom dřevě, o barvách, nabrousit si všechno, připravit si mašiny. Je to kus práce. Panenka třeba trvá kolem hodiny. Husárek už je o hodně pracnější, takže trvá dvě a půl hodiny.

Kromě hraček váš dědeček a tatínek vyráběli ještě něco jiného ze dřeva?
Dělaly se různé cukřenky, dózy na kávu, galanterie se dělávala. Děda dělal dýhové lampy, světla, misky.

Dřevěné hračky Zdeňka Bukáčka

Vaše hračky se dostávají i do sbírek. Muzeum a galerie Hlinsko údajně vlastní určitou část, na kterou se mohou i naši posluchači podívat. Je to sbírka Františka Kyncla?
Ano, je to asi šest tisíc hraček. Je to z Evropy, z Asie, které Hlinsko koupilo. Doufám, že to dopadne tak, že se otevře celá ta výstava, i když to vždycky bude muset být zaměřeno na nějaký stát, protože těch šest tisíc hraček je obrovské množství. Já jsem u pana Kyncl ve Slaném byl a měl to ve dvou sklepích. Já před ním smekám, že takovou sbírku dokázal udělat.

Nejdůležitější věcí je dřevo. Jaké se používalo dřív a jaké se používá dnes?
To, které já používám, se používalo i dřív. Hodně se používá smrk, pak olše, kterou teď poslední dva roky používám nejvíc, javor, buk a někdy jasan. Jsem schopný zpracovat čtyři až pět kubíků dřeva ročně.

Musí to dřevo pak nějak zrát, když ho nekoupíte z lesa?
Dva roky to nechávám proložené a přikryté, aby do toho nepršelo, venku vyschnout. Po dvou letech si to dám do dílny a dva tři měsíce to nechám vevnitř v dílně, aby to dokřuplo, jak říkal tatínek. Z toho se potom dělá.

Z kolika dílů jsou sestaveny nejsložitější hračky?
Slepičky mají asi sto operací, než se dají dohromady. Husárek jich má ještě mnohem více. Nejhorší je vždy ta příprava, protože máte podvozek s kolečky, pak máte koníčka, ten má nožičky, hlavičku, ocásek, pak máte panáčka, který má zase nožičku, má tělíčko, ručičky, šavličku. Než to připravíte, nařežete, pak to namalovat.

Zdeněk Bukáček při práci

O které hračky je největší zájem? Mění se ta móda?
Ta móda se mění. Po převratu v roce 1991 až 1995 jsem dělal jenom slepičky. Dneska jdou hodně ty barevné a nejvíc panenky. Taky hodně vyrábím na přání, lidé třeba chtějí něco darovat k padesátinám. Začal jsem dělat i hasiče.

Olše, ze které také vyrábíte a kterou Lesy České republiky vyhlásily stromem roku, zdobila expozici Lesů ČR na světové výstavě Expo v Miláně.
Když jsem přijel do Milána, tak jsme tam měli dílny na pavilonu dole. Každý den jsme od jedné hodiny do večera měli rozdělanou dílnu a každý, kdo chtěl, si mohl přijít namalovat naši hračku. Měli jsme ptáčky nebo panenky. Nahoře v expozici byla výstava asi třiceti kousků mých hraček. Pro mě to byla velká čest. Lidi byli vstřícní, děkovali a moc se jim to líbilo.

Kam všude se vaše hračky ve světě dostaly? Já tuším o Japonsku, Kanadě, Brazílii.
Do Japonska se dělaly slepičky. Teďka mám dělat betlém do Francie. Já ani nevím, kam to všude jde. Letos jsem dělal třeba na Nový Zéland.

Uměl byste si představit a sečíst, kolik hrček vám za váš život prošlo rukama?
To budou kamiony. Ani si to neumím představit, ale je toho hodně. Někdy si říkám, jak to ty ruce mohly vydržet, protože se pořád brousí.

autor: ZAR
Spustit audio