Filantrop Jan Dobrovský: Jsem škrt, jen tak nikomu nic nedám

Je skeptik, ale není pesimista. A říká, že člověk musí mít vždycky vidinu nějaké možnosti či pozitivního vývoje, aby to nevzdal. Pestrobarevnost světa umí geniálně zachytit černobíle. Právě fotografování ho osvobozuje od tlaku, který se mu usazuje na duši.

Bývalý disident a novinář, dnes spolumajitel finanční skupiny bpd a především filantrop, podporující kromě jiného projekt Post Bellum a Paměť národa. Jan Dobrovský, předseda kolegia Paměti národa je mým hostem.

Vyučil se krmičem dobytka, jako syn disidenta Luboše Dobrovského musel pracovat v mnoha manuálních profesích. Koncem 70. let začal fotit opuštěná a zdevastovaná místa v Praze.

Moc si vážím toho, že jste přijal moje pozvání do Záletů.

„Já děkuju za pozvání. Ale protestuji proti slovu filantrop, já jsem strašlivej škrt. Já jen tak mírnix týrnix nikomu nic nedám. Vždycky to pro mě musí mít nějaký osobní význam. A zase tak rozdávačný nejsem, já jsem relativně ten chudý bohatý. Já všechny peníze investuji, takže jimi moc nedisponuji.“

Díky Paměti národa jsem poslouchala vašeho tatínka, Luboše Dobrovského. On říkal, že o situace, které v životě prožil, neusiloval. Že se mu jeho život stával. Máte to taky tak?

„Úplně. Lidé mi říkají, jak je neuvěřitelné, že jsme si podobní a má to dva důvody. Zaprvé tatínek mě chtěl myslím trošku pokořit tím, že se mně stále podobal víc a víc tím, jak stárnul a druhá věc je ta, že i dva roky po smrti do mě neustále vstupuje. Když přijdu někam před publikum, kde je potřeba něco zásadního říct, já mám normálně trému a jsem velmi plachý. A on do mě vstoupí, zcela mě ovládne, všechno řekne a zase odejde. Kdyby se někdy publikum setkalo s tím, že říkám ´Děkuju tatínku´, tak je to tahle příležitost.“

To, že se jí život stával, říkala kdysi v Záletech Marta Kubišová. Říkám si, že ta podobnost tam není náhodná.

„Oni se všichni dobře znali, takže si to mohli vzájemně trošku šlohnout. Já to od něj slyšel poprvé, když to říkal v rozhovoru a přišlo mi to vtipné, protože on to tvrdíval jinými slovy, že nikdy o nic neusiloval, že se snažil být alespoň průměrným člověkem, aby neselhal před Bohem, ve kterého ve skutečnosti nevěřil, a bylo mu to líto. A nevěřil v něj proto, že toho Boha mu sebrala 2. světová válka, kdy jako chlapec přišel o část rodiny v koncentráku a o druhou při odsunu sudetských Němců. Myslím, že to je takový typický příběh 20. století.“

Fotografování mě osvobozuje od tlaku, co se mi usazuje na duši, to jsou vaše slova. Ten největší tlak, který teď máte na duši, co je jeho zdrojem?

„Je to to, že se naplnila očekávání, co jsme s tátou měli a že se naplnila tak, jak jsme si nepřáli, aby se to stalo. Mysleli jsme, že trochu strašíme, abychom odradili ty, kteří si tím nelámali hlavu, že v Rusku bude střední třída, která bude chtít svůj blahobyt a nedovolí diktatuře, aby se dál rozvíjela, že Rusové potřebují peníze za plyn, tudíž nebudou vytvářet žádné imperiální tlaky. A my jsme tehdy říkali, že to je obráceně, že v Rusku se neplatí penězi, ale lidskými životy a že například plynofikace ruským plynem je vojensko-taktický prostředek ruského armádního velení a že na to zle doplatíme. Jak až strašně se to naplnilo, je pro mě šok. A protože já jsem člověk politický a celý život se nějak angažuju v politických činnostech, ať už to bylo před revolucí nebo po ní, tak přemýšlím, co s tím. Ten tlak a úzkost, který mám v poslední době, je občas špatně snesitelný, protože  mám dojem, že musím dělat něco víc, než dělám, abych dokázal najít cestu, jak z toho ven. Mám pocit zodpovědnosti především sám za sebe, ale i za svoji práci, kterou jsem celý život dělal. Aby to neznělo pateticky… Ale já se opravdu snažil o to, aby tu byla svoboda a demokracie. A hrozně špatně bych nesl, kdyby se to ztratilo, kdyby se to vypařilo pod nějakým tlakem vyprazdňující se šrajtofle.“

Řekněte mi, kolik lidí vám řeklo, že byste měl kandidovat na prezidenta?

„No není jich zase tak strašně moc, třeba několik stovek.“

Uděláte to někdy?

„Ne, ne. Na to se vůbec necítím. Vážně ne. Já jsem netrpělivý a arogantní a nedokázal bych oslovit nikoho, kdo by mi většinově mohl dát hlas. A hlavně bych si s tím nevěděl rady. Kdybych se dostal do situace prezidenta Beneše, kdy má být republika napadená, a já bych měl vyhlásit mobilizaci, tak bych si, stejně jako on, nebyl jist, jestli mohu v roli jistého Boha rozhodnout o osudech lidí, kteří budou zabiti. Já bych o sobě nepochyboval a šel bych s tou zbraní, ale jestli bych to dokázal za druhé, to nevím. A to mě vnitřně diskvalifikuje z toho, abych mohl vůbec uspět, kdybych se chtěl politikou zabývat.“

Spustit audio

Související