Francouzština mi otevřela dveře. Hrála jsem s Annie Girardot a v Paříži s ní zašla na drink
Herečka, která přijala pozvání, často hraje smyslné, vypočítavé a někdy i chladnokrevné ženy. Po babičce, německé Židovce Gretě von Laskusové z Vrchlabí, má modrou krev. Debutovala v roce 1970 v Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže.
Aktuálně ji můžete vidět třeba v Divadle Bez zábradlí. Zahrála si i po boku Annie Girardotové či s Charlesem Aznavourem. Hostem je Jana Švandová.
Jana Švandová vystudovala v Pardubicích gymnázium. O herectví původně vůbec nepřemýšlela a chtěla se stát archeoložkou. Pak bylo všechno ale jinak. Nebýt možná Věry Galatíkové, těžko říct, o čem bych si tady dneska s Janou Švandovou povídala.
Jak je to tedy s vámi a Pardubicemi?
Narodila jsem se v Praze na Žižkově, ale můj tatínek byl voják z povolání a hodně se stěhoval, a tak jsem mládí od těch patnácti zažila v Pardubicích, takže jsem tam i maturovala a rozhodla se, že bych chtěla dělat archeologii. Ač mám divadelní jméno a každý se mě ptá, jestli mi patří Švandovo divadlo, můj sen nikdy nebyl být herečka. Milovala jsem knihu Egypťan Sinuhet a vysnila jsem si, že objevím dalšího Tutanchamona. Nedostala jsem se ale na školu, a tak jsem se rozhodla, že budu rok pracovat a že to znovu za rok zkusím. Pracovala jsem v ústavu geodezie a kartografie a tam jsem se nudila. Pardubické divadlo vypisovalo konkurz na muzikál a potřebovali mladá děvčata, která by tam dělala křoví. Protože jsem byla mladé děvče a docela hezké, tak mě přijali. Já jsem tam začala zkoušet. Chodila se tam dívat Věra Galatíková, pak mě oslovila a ptala se, jestli bych nechtěla zkusit divadlo a jít na divadelní fakultu. Říkala, že mě připraví a pomůže mi, a tak mě přesvědčila. Šla jsem na přijímací zkoušky do Brna a tam mě vzali.
Před herectvím byla ještě taková kapitola, za kterou možná tak trochu může váš spolužák z pardubického gymnázia Jiří Bartoška. Vy jste se díky němu přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty?
Tenkrát byly takové pěvecké soutěže a v Pardubicích to bylo Na Jezírku. Já jsem měla kolem sebe partu kamarádů a mezi ně patřil i Jirka Bartoška. Já jsem byla tehdy nešťastně zamilovaná a říkala jsem si, že tomu klukovi něco dokážu, že něco jsem, on pak přileze. Tak jsem se učila písničku od Paula Anky Your Are My Destiny a šla jsem na tu soutěž a vyhrála jsem ji.
Po německé babičce Židovce Gretě von Laskusové z Vrchlabí máte modrou krev. Pamatujete si babičku?
Babičku si nepamatuji, protože bohužel umřela ještě před válkou. Moje maminka a její sestra od patnácti let byly sirotky, protože tatínek zemřel ještě předtím. Možná to pro ni byla i záchrana, protože byla Židovka. Mám po ní ale pár takových krásných starožitných věcí – příbory, komodu, obrázky.
Ráda bych se teď vrátila do roku 1968, asi víte, kam mířím. V tom roce jste se naučila v Belgii francouzsky. Díky tomu, co jste se v roce 1968 naučila, jste potom mohla hrát ve filmech, které českým herečkám byly zapovězeny.
Já jsem tam byla jako au pair a trochu jsem se tam naučila francouzsky. Potom, když jsem byla v Budějovicích v divadle, přišla nabídka možnosti stáže ve Francii se stipendiem a s půlročním pobytem. Já jsem šla na ten konkurz, ale jazyk jsem moc neuměla nebyla jsem v tom dobrá. Oni se ptali, proč neposlouchám alespoň nějaká francouzská rádia, tak jsem jim řekla, že v Budějovicích v divadle máme jenom rozhlas po drátě, který vysílá jednu stanici. To bylo něco, co oni v životě neslyšeli, tak se jim to líbilo, že řekli, že mi tu šanci dají.
Pak jste tedy odjela do Francie?
Ano, byla jsem tam půl roku a tu francouzštinu jsem se naučila, i když dneska jsem ji už skoro zapomněla, protože ji tolik nepoužívám. Ta francouzština mi pak pomohla k tomu, že jsem hrála ve francouzských filmech a že jsem hrála i velké role. Bylo období, kdy tady točila spousta společností a obsazovala do větších rolí české herce, kteří mluvili cizím jazykem, a tak jsem si zahrála s Charlesem Aznavourem. Točila jsem také s Annie Girardot seriál, kde jsem hrála vězeňskou dozorčí. To byla také krásná spolupráce. Bezvadné bylo také to, že jsem Annie Girardot a paní Galatíkovou seznámila. Když jsme seriál dotočili, tak mi řekla, že až pojedu do Paříže, mám se jí ozvat. Já jsem asi po roce přijela do Paříže, tak tam volám, představila jsem se jí postavou z toho seriálu. Ona říkala, ať za ní přijedu. Byla jsem u ní doma, pak jsme šli ven na drink. Mám z toho krásnou vzpomínku.
Vy máte jediného syna Huberta a on má zatím jedinou dceru?
No, už má druhou. To zatím nikde není uvedeno. Už je jí osm měsíců. Teď si je konečně pořádně užiju, protože se vrací z Pákistánu a budou nějakou dobu žít tady. Hubert bude pracovat pro ADRU. Těším se, že si jich pořádně užiju, protože hlavně tu starší jsem si moc neužila.
Já jsem na úvod zmínila, že vaším prvním filmem byl Kachyňův snímek Už zase skáču přes kaluže. To byl rok 1970?
Tak nějak, abych řekla, tak si to už moc nepamatuji. Musím říct, že v tom mém mladším věku to období bylo docela plodné, co se týče natáčení. Pochopitelně, jak člověk stárne, už těch příležitostí a filmových rolí není tolik, ale loni v létě jsem natočila film Jak se zbavit nevěsty, který bude mít teď premiéru. Hraju tam šílenou matku, redaktorku z rozhlasu, která zasahuje své dceři do života. Moc se na to těším.
Máte asi stále plný diář. Kolik představení v měsíci odehrajete?
Záleží, který je měsíc, ale v těch zimních je to těch patnáct určitě. Já nejsem typ člověka, který by zůstal sedět doma a nic nedělal. Já musím mít pocit, že jsem potřebná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.