Itálie a Irák

Tato slova nepronesl Gerhard Schröder, Jacques Chirac nebo Václav Klaus, byť všichni tři zmiňovaní politikové by se pod ně asi s chutí podepsali. Jejich autorem je však italský premiér Silvio Berlusconi.

Předseda vlády o tom hovořil v exkluzivním televizním interview, jehož části byly uveřejněny s předstihem. Dále se svěřil, že se amerického prezidenta George Bushe snažil všemi způsoby od útoku na Irák odradit. Spojil se prý dokonce s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím a společně usilovali o to, aby Bush od vojenské operace upustil. Nepodařilo se to, jak známo. Na tom všem by zřejmě nemuselo být nic tak překvapivého, nebýt jednoho zásadního faktu: Itálie je od počátku iráckého tažení pevným spojencem Američanů a po pádu režimu Saddáma Husajna do země vyslala více než tři tisícovky mužů. Jestliže je přirozené, když třeba zmiňovaní Schröder a Chirac intervenci stále kritizují, z úst muže, jehož země se na ní zásadním způsobem podílí, to zní skoro šokujícím způsobem.

Dosud přitom takřka nic nenaznačovalo, že by od italského premiéra mohla podobná slova zaznít. Berlusconi dával pyšně na odiv své přátelství s Bushem a tvrdě útočil na středo-levicovou opozici, která se proti italskému podílu na intervenci jednoznačně stavěla. Americký prezident si jeho postoje patřičně vážil a oplácel mu ho oslovováním "drahý Silvio". Co je tedy příčinou toho, že se nyní od Berlusconiho dočkal tvrdé kritiky?

Jsou to samozřejmě blížící se italské parlamentní volby, které se mají konat na počátku dubna příštího roku. Za poslední měsíce utrpěla vládní koalice řadu porážek a zdálo se, že Berlusconi leží na lopatkách a vítězství opozice je jisté. I nyní je středo-levicový blok favoritem, ale Il Cavalliere jednoznačně chytá druhý dech a bylo by chybou ho podceňovat. Ještě nedávno se zdálo, že jeho vláda je v troskách a bude jen otázkou času, kdy ji opustí křesťanští demokraté. Pomocí několika ústupků a obratných manévrů však Berlusconi koalici opět seřadil do pevnějšího šiku. Z jeho pohledu má zásadní význam, že se už zřejmě definitivně vyhnul hrozbě výběru nového lídra v primárních volbách, jak to požadovala právě křesťanská demokracie.

Vnitřní posílení bylo samozřejmě prvním předpokladem k tomu, aby se premiér mohl pustit do bitvy o voliče. Mezi nimi je odpor k irácké válce velmi vysoký. Bezprostředním motivem Berlusconiho překvapivého obratu tak bude zřejmě hrozící skandál, který rozpoutal list La Repubblica. Italská zpravodajská služba prý Washingtonu předala falešné dokumenty o tom, že se Saddám Husajn snažil z Nigeru získat uran pro účely výroby jaderných zbraní. Tyto informace byly Američanům údajně poslány na přímý nátlak římské vlády a Bush je použil při obhajobě vojenské invaze.

Italská opozice už oznámila, že po svém volebním vítězství jednotky z Iráku stáhne. S postupným stahováním už ostatně začala současná vláda, nemá ale charakter jednostranných kroků à la Zapatero a děje se v přesně stanoveném časovém horizontu. Berlusconi ale ví, že s tímto racionálním přístupem mnoho voličských bodů nezíská, a tak sáhl k těžšímu kalibru v podobě citovaných výroků, kterými se vlastně od irácké operace distancoval. Když ji přitom kritizoval opoziční vůdce Romano Prodi, Berlusconi ho emotivně obvinil z toho, že tím dává iráckým rebelům legitimaci k útokům na italské vojáky. Sám se teď ale dopustil něčeho podobného.

Během svého pobytu v premiérském křesle si přitom Berlusconi v zahraniční politice nevedl špatně, přinejmenším se choval méně demagogicky než v politice domácí. Nyní však vzbudil oprávněné obavy z toho, čeho se na tomto poli v honbě za volebním úspěchem ještě dopustí.