Hana Maciuchová: Při četbě rozhlasových her jsem vášní bourala mikrofony

Tady je rozhovor Aleny Zárybnické právě s Hanou Maciuchovou. Obě dámy si spolu povídali na konci roku 2018.

Po dvouletém angažmá v Divadle za branou byla od roku 1971 v Divadle na Vinohradech. Významné jsou její role i v televizních seriálech, od Krkonošských pohádek přes Nemocnici na kraji města, Chalupáře až po Ulici.

Když dovolíte, začneme vzpomínkou na vás. Vidím restauraci U Sojků, která už v Praze 7 neexistuje. Já tam šla s maminkou a tatínkem na oběd a v jednom okamžiku jste vstoupila vy s Jiřím Adamírou. Já tu svíčkovou už nedojedla a s otevřenou pusou jsem zírala. Pro mě to byl silný zážitek, ale to asi pro všechny děti, které sledovaly Krkonošské pohádky.

„Musím se přiznat, že pro ně jsme to točili. To byl první vrh našich diváků. A že ty Krkonošské pohádky pořád existují a jsou stále reprízované, je naše profesní satisfakce. Musím ale v první řadě poděkovat paní režisérce, protože tenkrát jsme točili po nocích na Barrandově a ona se stopkami v rukou, protože věděla, že to musí mít jen patnáct minut. Takže když jsme náhodou v těch situacích, které přetékaly, tak to stopla a řekla, že ne a že potřebuje, aby to bylo kratší. Takže díky jí ty pohádky, přestože jsou také pro pamětníky, tak mají jistou bystrost a tím pádem jsou akceptovatelné pro další generace.“

Vaši rodiče hráli ochotnické divadlo. Je pravda, že jste poprvé na divadelních prknech stála právě s rodiči?

Herečka Hana Maciuchová s moderátorkou Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

„Ano, to bylo až ve 14 letech, kdy můj tatínek inscenoval Jiráskovu Lucernu, tenkrát potřebovali družičku, takže jsem říkala, že samozřejmě a přišla jsem až na generálky, věděla jsem, co družička dělá, jaké má repliky, tatínek to se mnou nazkoušel a přišla premiéra. Já vešla s kyticí a viděla jsem to hlediště plné očí a dostala jsem trému a začala tu kněžnu vítat tak, že jsem začala plakat, strčila jí kytku a vypadla. Všichni koukali jako blázni a pak říkali rodičům, že ta Hana má snad talent.“

Je mi jasné, že jste divadlu hodně obětovala a že vám na druhou stranu divadlo taky hodně vrátilo. Když zemřel váš partner Jiří Adamíra, za 14 dní po rozloučení jste dokázala zahrát v Molièrově hře Zdravý nemocný služku, která si ze smrti a nemoci tropí šaškárny. Vás to posílilo?

„Zjistila jsem, že když zkoušíte figuru v inscenaci, tak jí vytváříte druhou přirozenost. Nejste to vy, je to vaše představa, kterou vytváříte se svou fantazií, s vědomím a když jsem se ocitla v téhle situaci, tak jsem chodila do divadla přepínat svou mysl. Vlítla jsem na jeviště bez starostí a rychle jsem se zase vracela domů a věděla, jak na tom jsem.“

Četla jsem, že vám Jiří Adamíra nechával doma vzkazy a jeden z nich prý zněl Na chvíli spočinout ve stínu tvých řas a měl bych zas sílu pracovat pro rozhlas.

„Ano! A měl bych sílu zas pracovat pro rozhlas.“

Velkou roli ve vašem profesním životě hraje také rozhlas. Třikrát jste získala ocenění Neviditelný herec za nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu. Rodiče měli schopnost s hlasem stejně pracovat, všímala jste si toho, jak maminka s tatínkem při hraní mluvili a jak hlas používali?

„Jsme z Moravy, takže mám takovou historku. Přijela jsem v osmnácti letech do Prahy a měla jsem pocit, že mluvím mnohem čistší češtinou než mí spolužáci z Prahy. Ale oni na mě koukali jako na vizunu, takže jsem se potom ocitla v situaci, kdy jsem propadala mindráku. Pokud jsem potřebovala něco říct, tak jsem si to předem přeříkala, no prostě příšerné.“

Zaposlouchala jsem se do jedné knihy, kterou jste s Jiřím Adamírou načetli, a ocitla jsem se rázem v prostředí Británie. Když mluvíme o knihách, které jste v Českém rozhlase načetla, tak ten lidský faktor, má nějaký přívlastek mezi tím množstvím té práce?

„Pro mě zásadní, protože to byla poslední naše práce a ten text Grahama Greena byl velmi zajímavý. Pan režisér byl první, který mě pozval do rozhlasového studia a kdy já s vášní, abych tu roli zvládla, jsem dokonce bourala mikrofony. Technici na mě koukali a přišli to znovu postavit. Protože jsem ještě neuměla profesi, kterou úžasně zvládal Jiří Adamíra.“

Vy velmi ráda cestujete, a jestli si dobře vzpomínám, tak váš švagr Ivan sestavuje itineráře vašich cest.

„To je moje radost, já bych nikdy nezprodukovala takovou záležitost, protože on ty itineráře tvoří jako režisér. Po úžasné snídani si všichni vezmeme kola a to musím předeslat, že jezdím na elektrokole, a vůbec to nevnímám jako handicap. Každý cyklista ví, že sednout na elektrické kolo není nic jednoduchého, protože to musí odřídit a odšlapat. To není, že si dá dvacet a jen se kouká po okolí. Byli jsme na Moravě a to je úžasná cyklistická destinace. Samozřejmě že potom, když je tam tolik skvělých vinařství, tak člověk propadá alkoholické smršti, protože tolik toho dobrého vína a ta radost, že to je tak voňavé, láskyplné a naše.“

Byli jste taky v Portugalsku?

„No Portugalsko je úžasná země. Letěli jsme do Porta a potom tam Ivan půjčil vůz a projížděli jsme Portugalskem přes Lisabon až do Algarve.“

Dokážete si představit, že byste žila někde jinde?

„Ne. Já strašně ráda cestuju. Opravdu po celém světě, ale tak ráda se vracím domů! Protože mám kam a je to pro mě bytostná kotva.“

K závěru Záletů patří štafeta otázek. Minule tu byl Jaroslav Plesl…

„Můj chlapeček! My se bohužel tak málo vídáme, ale je tak milý, talentovaný, kvalitní.“

Ještě než položí svou otázku, tak mě prosí, abych vyřídila pozdravení a že vás líbá jako skvělou kolegyni, které si váží a kterou obdivuje a taky jako skvělou filmovou maminku. Tady je jeho otázka. „Jaký je váš vztah k hradům a zámkům? Vy jste natočila seriál Dobrodružství kriminalistiky a v dílu, který se jmenoval Střela hlavní roli. Odehrával se na zámku Sychrov, kde jsem později pracoval jako průvodce. Tak jak to máte Haničko vy, s hrady a zámky?“

„Milý Jaroušku, co se týče tvé otázky, můj vztah k zámkům a hradům je vřelý. A pokud jde o Sychrov, tak si pamatuji, že jsme tam točili asi 3 týdny, takže mi tu dobu patřil, byla jsem tam doma a velmi ráda.“