Jaký kočárek vybrat pro miminko? Inspiraci hledejte v minulém století

Všechno začalo vlastně náhodou. Helena Minaříková si chtěla do domu jako ozdobu pořídit jeden starodávný kočárek. Sehnala výrobek z roku 1915 v dezolátním stavu.

„S kamarádkou jsme se daly do opravy. Vytvořily jsme šablony, potáhly boudu, ze starých látek a krajek jsme ušily peřinky a tak začala moje sběratelská vášeň. Každý měsíc se pak objevilo něco nového. V mé sbírce přibývaly kočárky, ale také různé krajkové dečky i panenky,“ vypráví Helena Minaříková a nemůže si vynachválit um našich předků.

Děti se vozily v trojkolkách už v 19. století

Byly z proutí a sametem vykládané. Měly i stříšku proti slunci. A právě trojkolky se dostávají do módy i v současné době. Nic převratného jsme podle Heleny Minaříkové v 21. století nevymysleli: „Mám kočárek z roku 1920 a ten má boudičku, kterou můžete otočit dopředu i dozadu podle situace. Dokonce mám koženkový kočárek – sedačku ze začátku minulého století. Když jsem ho rekonstruovala, tak jsem si říkala, na co jsou tyhle zarezlé knoflíky z boku? Tak jsem za ně trhla a kočár se krásně složil. Jednoduše, žádné složitosti,“ říká sběratelka.

• Řada prvních kočárků měla jen dvě nebo tři kola. I proto, že čtyřkolová vozidla nesměla jezdit po chodnících. Některé matky kvůli tomu dokonce čelily trestnímu stíhání. Na konci 19. století konečně veřejné orgány uznaly, že ani čtyřkolové kočárky chodce neohrozí.

• Ameriku kočárky dobyly v roce 1830, jejich průkopníkem byl Benjamin Potter Crandall, jeho syn Jesse Armour Crandall je obohatil o brzdu.

• O popularitu kočárků se zasloužila královna Viktorie, která si v roce 1840 pořídila dokonce tři. Rozpoutala tím naprostou kočárkovou mánii. U nás se začaly kočárky objevovat až na přelomu 19. a 20. století, hlavně u majetných rodin.

Malá kolečka nejsou výhra

Na konci 19. století byla kola u kočárků opravdu hodně velká. Tehdejší modely ze dřeva a proutí nesla vysoká tenká kola, která si poradila i se špatnými cestami. Po válce jejich pérování zajišťovaly kožené řemínky přidělané ke korbě, později to byly ocelové pružiny. Možná ještě máte schovaný po dětech tzv. „osmipérák“ s koženkovou korbou a sklopnou střechou. Tyhle kočáry měly velká kola na řemínkách. Takže když jste o kočárek zavadili, jemně se houpal.

„Tento typ mám ještě schovaný pro vnoučata. A jak si v něm libují. Potahy byly z koženky, z boku měl kočárek okénka, takže děti měly výhled. Koženka se dala výborně umýt na rozdíl od současných látkových materiálů. V zimě jsem dala dítě do fusaku s beránkem a krásně spalo v prostorném kočáře venku,“ vzpomíná Helena Minaříková. Možná právě proto, že se používaly přírodní materiály, děti si na ně zvykly od malička a neměly tolik problémů s různými alergiemi.