Jeli tisíce kilometrů po stopách legionářů. Ruským vlakem, kde je všechno společné

Cesta čtyřčlenné výpravy dohromady trvala nějakých sedmnáct dní. „Těžko tu zemi a obyvatelstvo poznáte. Rusko se často popisuje jako země alkoholiků. Přitom tam je zakázáno pít alkohol na veřejnosti. My jsme za celou cestu neviděli jediného opilého člověka. Lidé spíš asi pijí doma,“ myslí si.

A další překvapení? „Nejeli jsme na jeden zátah. Když jsme přesedali, tak jsme ani jednou nezažili zpoždění vlaku. Vždycky jely na minutu přesně. Překvapil nás taky zákaznický komfort na nádražích. Jsou to nové budovy anebo nově opravené. Vevnitř je čisto, naklizeno. Když si zaplatíte, klidně si můžete jít lehnout do čistě povlečené postele.“

Chrám Vasila Blaženého v Moskvě|foto: Radek Štěpán

Zážitek na vlastní kůži 

Účastníci výpravy si podle Junka záměrně koupili lístek do třetí třídy. „Byl to takový punk. Jde o vlak lůžkově upravený. Všechno tam sdílíte s dalšími víc než padesáti spolucestujícími. Někdo jde spát dřív, někdo chrápe. My jsme s tím počítali. Bylo to zajímavé dobrodružství. Ale třeba první úsek z Moskvy do Samary jsme jeli moderním dvoupatrovým vlakem. Je tedy otázka, jak dlouho ještě starší vagóny budou jezdit.“

Junek a ostatní dorazili až na konečnou Transsibiřské magistrály. „Přímo ve Vladivostoku na nádraží je takový monument s číslovkou 9 288 kilometrů hlásající konec magistrály. Koleje ale pokračují dál do nějakého střeženého objektu.“

Konečná zastávka Transsibiřské magistrály a údajem o počtu kilometrů|foto: Radek Štěpán

Legionáři nemají jasnou pověst

Jiřího Junka prý dávno lákalo vydat se nejdelší železnicí na světě. „Navíc jsme si v roce 2017 připomínali sté výročí bitvy u Zborova, takové první velké vystoupení našich legionářů v Rusku. Oni na té magistrále strávili kus života, udělali tam obrovské věci.“

Památky po legionářích se dodnes najít dají. „Ale na některých místech se nedaří obnovit a postavit jejich pomníky. Část lidí v Rusku chápe legionáře spíš jako nepřátele, vnímá je rozporuplně. Jsou tam ale pamětní desky Jaroslava Haška anebo socha Švejka.“