Jiří Welsch: Hrát v NBA je práce, být v reprezentaci je čest

11. březen 2018
Opora Pardubic Jiří Welsch hraje v zápase proti Děčínu

Dnešní host má bez centimetru dva metry a váží skoro metrák. Je jedním z nejlepších basketbalistů české historie. Nejúspěšnější Čech v historii nejprestižnější basketbalové soutěže NBA.

Jiří Welsch zahájil svou profesní kariéru v Pardubicích a po mnoha letech strávených jak v Evropě, tak v Americe, se do Česka vrátil. Teď hraje za BK JIP Pardubice, tedy za tým, kde před lety začínal.

Když jste s basketem v Holicích začínal, napadlo vás někdy, jak bude vaše kariéra pestrá?

„Ani v nejdivočejším snu mě to nenapadlo, protože Holice jsou malé město a když jsem tam začínal, tak tam žádný klub a tradice neměli. Oddíl tam založil můj otec, aby mně, mému bráchovi a našim kamarádům dal možnost poznat ten sport a začít ho hrát. Když jsem začal, tak jsem ani nevěděl, že něco takového jako NBA existuje.“

Ani jste nedoufal, že byste si někdy v NBA zahrál?

„Já si vzpomínám na ten moment, kdy jsem se o nejprestižnější soutěži světa dozvěděl, bylo to v časopisu Stadion, kde se objevil obrázek nejslavnějšího basketbalisty všech dob, Michaela Jordana. A to byl takový moment uvědomění, najednou jsem zjistil, že to lidi mají jako práci a dá se tím živit a poznávat svět. V tom začátku to bylo ale jen o zábavě a o hře.“

Dá se říct, že Michael Jordan byl vaším vzorem, nebo to byl někdo jiný?

„Já měl v životě dva vzory. Jeden byl Michael Jordan, protože jsem vyrůstal a basketball se učil v 90. letech, kdy Michael Jordan a Chicago Bulls dominovali světovému basketballu a jeho jméno bylo celosvětovým fenoménem. Pro druhý vzor jsem nemusel chodit daleko, to byl můj o čtyři roky starší brácha. V něm jsem viděl velký vzor a příklad a v životě jsem se ho snažil v různých rozhodnutích následovat.“

Jiří Welsch a kapitán Radek Nečas se radují z postupu do finále Českého poháru mužů (17. 2. 2018, Svitavy)

Měl jste možnost se s Michaelem Jordanem potom, když jste hrál v Americe, osobně potkat?

„Měl. Jak v civilu, tak na hřišti. Moje nováčkovská sezóna byla poslední sezónou Michaela Jordana, takže to bylo speciální setkání a speciální moment pro mě. Bohužel ani v jednom z těch dvou zápasů jsem nenastoupil a nezasáhl přímo do zápasu. Nicméně vidím to jako dneska, kdy během rozcvičování jsem dal koš, běžel jsem k půlce a proti mně přibíhal Michael Jordan. A najednou jsem si uvědomil, že jsem na stejné palubovce jako někdo, koho jsem zbožňoval jako kluk.“

Jiří Welsch si do Pardubic nejde honit ego. Chce pomáhat a dávat

Basketbalista Jiří Welsch

Skromně a bez nabubřelosti legendy. Po zhruba dvaceti letech se Jiří Welsch vrací do míst, kde odstartoval basketbalovou kariéru. Rád by předával zkušenosti a rozhodně netouží po tom, aby na sebe strhával pozornost.

Existuje nějaká limitní výška, od které už není vhodné dětem doporučovat, aby hrály basketbal?

„Výška je přednost a výhoda v tomhle sportu, ale na konci dne rozhoduje charakter, srdce, bojovnost. Měl jsem možnost ve své kariéře potkat kluky, kteří měřili 220 centimetrů a nikdy to ve sportu nikam nedotáhli. A v NBA jsem měl za spoluhráče nejmenšího hráče v celé lize, měřil jen 165 cm a dokázal se prosadit, právě proto, že měl obrovské srdce a nechtěl se nechat poddat tomu předurčení, že je malé postavy.“

Uvažujete o tom, až ukončíte kariéru a pověsíte dres na hřebík, že byste se věnoval trenérství?

„Vždycky jsem si myslel, že to tak bude, ale v posledních letech o tom pochybuju. Žiju 20 let hodně kočovným způsobem života, a kdybych pokračoval v trenérství, tak je to to samé, mám teď nutkání zkusit něco jiného, ale uvidíme.“

Jak je to s vaším sportem, do kdy se dá aktivně hrát?

„Po třicítce začíná ústup dolů. Nejlepší roky v basketbalu jsou 22 – 30 let, to jsou hráči většinou na vrcholu. Já měl obrovské štěstí v životě, že jsem neměl žádné vážné zranění. Hrát profesionálně a nemít za sebou žádnou operaci, žádné zranění kotníku, kolene, zad, to je štěstí a zásluha toho, že jsem se o své tělo dokázal dobře starat. Dneska mi je 37 a zatím mám pocit, že to zvládám. Po pětatřicítce už moc hráčů na palubovkách v nejvyšší lize neběhá. Dá se říct, že jsem rarita.“

03662898.jpeg

V NBA jste odehrál 4 sezóny, během nich 247 zápasů, z toho 102 zápasů v základní pětce. Získal jste 1519 bodů. Když se vrátíme k reprezentační kariéře, tak jsem četla, že jste řekl, že reprezentace je nejvíc, co se dá zažít. Je to tak, že reprezentace je první před NBA?

„Já to řekl v souvislosti s rozlučkou s národním týmem. A bylo to o dresu, který si na sebe člověk oblékne. Je čest nosit dres NBA, je to splnění snu. Ale když se na to podíváte, je to práce. Klub vám nabídne práci a za tu vás platí. Ale hrát za reprezentaci, to je úplně o jiných hodnotách. Reprezentační dres musíte chtít, pak si ho vybojovat a zasloužit. Když už ho máte, tak si ho musíte vážit. Nikdo vám za to nezaplatí, jedinou odměnou je vítězství. Jedinou motivací pro to, abyste hráli, je hrdost na zemi, kterou reprezentujete. Pro mě to představuje sport v nejčistší podobě.“

Na co se nejvíce těšíte, až budete v basketbalovém důchodu?

„Až pojedu na lyže. Jako kluk jsem opravdu rád lyžoval a už jsem na nich 20 let nestál. Ale možná taky na to, že prožiju Vánoce v klidu, bez tréninku a zápasů. Těch věcí je hodně, ale nechci si stěžovat. Náš život profesionálních sportovců je úžasný. Trénujeme, máme zápasy, ale taky volný čas, který můžu věnovat rodině. Jsem vděčný za to, co dělám, a jakou volnost mi to dává.“

Na závěr Záletů tradiční štafeta otázek. Pro vás tu mám otázku od horolezce Marka Holečka. „Co si myslíš ty, jako člověk znalý velkého světa, jaký je pohled na nás na Čechy? My se hodně podceňujeme, ale máme výborné sportovce, vynikající vědce, úžasnou kulturu. Jak se to zdá tobě, ten pohled?“

„Podle mojí zkušenosti svět naše úspěchy vnímá pozitivně a častokrát nevědí, odkud přichází. Lidi vnímají to, že jsou úspěšní sportovci, umělci, vědci a znají jejich jména, ale ne to pozadí odkud přichází, že jsou z malé země uprostřed Evropy a že tak malá země je schopná vyprodukovat tak úspěšné a ambiciózní lidi.“

Alena Zárybnická a Jiří Welsch