Jmenuje se po něm planetka a vyfotil i rudé skřítky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mléčná dráha nad vodní nádrží Seč

„Každému připadají hvězdy jiné,“ řekl Saint Exupéry a pokračoval: „Tomu, kdo cestuje, ukazují cestu. Pro jiného jsou to jen světýlka na nebi a pro vědce jsou třeba problémem k řešení.“ A čím jsou pro fotografa hvězdného nebe?

I tuto otázku položím astronomovi Petru Horálkovi, šéfredaktorovi portálu Astro.cz. Za své fotografie získal Petr Horálek mnoho cen. Mezi nejcennější patří ty, které mu udělil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku Spojených států amerických či Evropská jižní observatoř.

Nedávno spatřila světlo světa jeho druhá kniha, jmenuje se Dobytí jižního hvězdnatého ráje. Od října 2015 nebem putuje planetka jménem Horálek.

Petr Horálek se narodil v Pardubicích a tam taky od svých 12 let navštěvoval místní hvězdárnu. Astronomii zvolil pak i jako svou profesi. Po ukončení studia teoretické fyziky a astrofyziky na Masarykově univerzitě v Brně pracoval v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a pak na hvězdárně v Úpici. Po návratu ze zahraničí je na volné noze a věnuje se popularizaci astronomie a astrofotografii. Je šéfredaktorem portálu Astro. cz.

Doteď jsem znala jenom vaše fotografie. Vždycky mě k něčemu inspirovaly…
Vždycky mě potěší, když někoho inspirují. Mimochodem mohu odpovědět na otázku z úvodu, a to čím jsou hvězdy pro fotografa. Je to právě ta inspirace. Je to to, co je pro nás takové nedosažitelné a stejně o tom chceme vědět víc. Prostřednictvím fotografie alespoň na delší dobu si to můžeme vychutnávat.

O studiu astronomie jste se rozhodoval v porevoluční době. Tehdy se studenti spíš hlásili na humanitní obory. Co vás vedlo k vašemu výběru?
V podstatě to začalo už v útlém dětství, protože jsem už na základní škole pozoroval hvězdy s babičkou na Klokočově. Babička mi tehdy ukázala velký vůz, který jsem vůbec nevnímal jako nějaké souhvězdí, ale jenom hvězdy na obloze. Pak mě to přeci jen zajímalo víc, a tak jsem o půlhodiny později ještě vyšel ven a podíval jsem se na oblohu, zjistil jsem, že ten velký vůz se posunul. Tento malý pohyb mě posunul tím směrem, kde jsem teď, tedy k té astronomii.

V roce 2014 jste odjel na Nový Zéland, abyste mohl pozorovat jižní oblohu. Během pobytu jste si přivydělával v sadech. Je skutečně ta jižní obloha tolik rozdílná od té naší severní?
Je to neuvěřitelný rozdíl. Nesouvisí to jenom s tím, co je na té obloze, ale pochopitelně s tím, kde se nacházíte. Mým velkým snem bylo dostat se na Cookovy ostrovy a vyfotografovat noční oblohu, respektive jižní mléčnou dráhu, z tamního legendárního ostrova Aitutaky. Co je fantastické, že se nacházíte pod rovníkem, kde se vám odkryje mnoho oblastí, které tady ani neuvidíte. Jižní polokoule je značně méně postihnuta tím světelným znečištěním. V momentně, kdy se ocitnete třeba i na tom Zélandu, kde zákon o regulaci světelného znečištění dál od města, tak jste pod tak fantastickým nebem, že tomu ani nemůžete uvěřit.

V říjnu 2015 byla po vás pojmenována planetka 6922 a od té doby tedy putuje na nebi Horálek. Připomeňte mi, jak je to vlastně s pojmenováním planet. Jména jim dávají jejich objevitelé?
Tuším, že je to tedy 6822. Funguje to tak, že pochopitelně planetek se objevuje celá řada, objevitel nemá právo pojmenovat planetku po sobě. Jediný druh objektu, který může získat jméno po objeviteli, jsou komety. U planetek to funguje tak, že planetka nejprve získá nějaké číselné označení, které nějakým způsobem popisuje období jejího objevu, potom se ještě zašle návrh na pojmenování té planetky, většinou to navrhne ten objevitel, ale může třeba i někdo z Mezinárodní astronomické unie, která potom ten návrh odsouhlasí. V případě té mojí planetky šlo o těleso, které bylo objeveno v roce, kdy jsem se narodil, a celou tu dobu jméno nemělo.

Mléčná dráha a observatoř La Silla v Chile

Pojďme teď k vašim fotografiím. Evropská jižní observatoř ocenila také několikrát vaše fotografie. Co může být víc než taková pocta, kterou dostanete z míst, která jsou označována jako astronomický ráj?
Asi už nic. Nejpodstatnější na takovém ocenění je to, že to má tzv. impact, tedy ta fotografie se rozšíří po celém světě, takže se dostane k lidem a naplní to poslání, které ta fotografie má, a sice ukázat lidem tu oblohu, o kterou se připravují. To si myslím, že je to pro mě ta největší pocta.

Už jste byl pozorovat oblohu na mnoho místech naší planety. Kam se chystáte nyní?
Příští rok 26. února nastane velmi zvláštní zatmění Slunce v Argentině. Bude to prstencové zatmění, při kterém Měsíc v novu bude úhlově trochu menší než Slunce, tím pádem nezakryje ten sluneční kotouč celý. Tento hezký zážitek bych si chtěl vyfotografovat. Pochopitelně, když už člověk jede do Argentiny, tak chce vidět i ty krásy Argentiny – hory, lidi, Patagonii atd.

Teď se trochu dotknu meteorologie. Vám se podařilo vyfotit i tzv. rudé skřítky, tedy zjednodušeně řečeno nadoblačné blesky bouřkových mraků. Jak je to možné, když netrvají ani sekundu?
Velmi dobrá otázka, sám se tomu divil. Poprvé, kdy se mi to podařilo, to bylo v Česku nad sečskou přehradou s tím, že jsem využil vašich služeb a sledoval jsem vývoj počasí. Věděl jsem, že se nad Polskem nachází velmi silná bouře, která má tak silný elektrický potenciál, že by mohla vyprodukovat tyto nadoblačné blesky. Čekal jsem tam asi tři a půl hodiny na pláži, mezitím jsem viděl milence, kteří o půlnoci jezdili po přehradě na šlapadlech, já jsem stál a čekal na té pláži a dělal jsem velmi krátké expozice. Po těch třech a půl hodinách jeden vybleskl a byl tak jasný, protože byl velmi blízko, že se nádherně ukázal na té fotografii. Pak jsem dlouho štěstí neměl. Až v Chille, kde když se nacházíte v místě, kde je velmi tmavá obloha i na obzoru, tak můžete ty skřítky, pokud víte, že tam je bouře, zachytit opravdu nízko nad obzorem. Právě tento snímek pak publikovala Evropská jižní observatoř jako snímek týdne.

Neláká vás fotit i přes den, když se vám v noci tak dobře daří?
Musím říct, že úplně ne, protože já se za nějakého dobrého fotografa nepovažuji. Když se dívám na nádherné krajinky, akty, meteorologické fotografie, tak to jsou fotografie u lidí, kteří už o tom mají opravdu hodně velké povědomí a vědí, jak to fotit. Jedna výjimka existuje, to jsou bouřky. Přírodní scenérie s bouřkami jsou výzvou pro každého fotografa. Nakonec ale vždycky skončím u těch nočních bouřek, protože zachytit odraz bouřky od vodní hladiny je přece jen hezčí.

Petr Horálek při natáčení Záletů Aleny Zárybnické

Při posledních Záletech seděla na vašem místě kastelánka Nového zámku u Rudoltic paní Krasava Šerkopová a tady je otázka, kterou vám tu nechala: „Co se vám na hvězdné obloze fotí nejhůř.“
Nejtěžší pochopitelně je vyfotit jev, který je velmi prchavý a zároveň je dost často náhodný. V tomto ohledu bych předpokládal, že z toho, co jsem kdy fotil, nejtěžší bylo nafotografovat právě rudé skřítky, protože v momentě, kdy víte, že tam ty skřítci mohou být, i tak musíte věnovat půl hodiny tomu, abyste jen tak náhodně namířili někam, kde se ten skřítek může nacházet. Z 300 velmi krátkých expozic se na tom objeví jeden jediný skřítek, takže to bych řekl, že je v tuto chvíli největší výzva.

A jaké je počasí pro pozorování hvězd na Novém Zélandu, v chilské poušti Atacama nebo v Botswaně, co všechno nabízí jeho nová kniha, si poslechněte v záznamu pořadu.

autor: ZAR
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.