Když bude nejhůř, tak si prostě pomůžeme, věří praporčice Horáková Krištofová

Petra Horáková Krištofová pochází z Prahy. Vystudovala mezinárodní obchod a poté mezinárodní politiku a diplomacii. Služba v aktivní záloze je pro ni velkým koníčkem.

Na jak dlouho jste aktuálně v Česku?

Aktuálně jsem v Česku na měsíc, musím stihnout lékařské prohlídky, potom svoje byznys aktivity a posledních 14 dní potom budu mít cvičení s aktivní zálohou Armády České republiky.

Ráda bych, abyste mi vysvětlila, proč je správné dát a věnovat část svého života práci v armádě?

Myslím si, že každý z nás, když je občanem České republiky a vyrůstá tady a žije, by se měl maximálně zapojit do udržování toho, co tady máme, toho hezkého. A měl by být schopen to hezké bránit a měl by to dělat v té míře, v jaké může. Já netvrdím, že každý musí do armády. Myslím si, že každý by si měl najít něco, kde může být užitečný v případě, že se situace zhorší a nebude úplně dobře.

Já, protože jsem fyzicky zdatná, nechci říct, že mám ráda zbraně, ale prostě mám zbrojní průkaz, chodím na střelnici, jako dítě jsem ráda měla orientační běhy a různé bojovky, si myslím, že jsem přesně ten typ, který by do toho Vyškova měl jít. Tím, že se mi tam opravdu velmi líbilo, až bych řekla, že jsem se tam našla, tak v tom pokračuju a jsem za to ráda a těší mě, když můžu někoho inspirovat.

Odstrašení je součástí budování míru.

Lež je součástí válečného zpravodajství. Cílená lež je součástí strategie. Jakou mají média šanci, se v tom vyznat?

Vyznat se v tom je velmi složité. Rozhodně nehledat aktuální informace, když se něco stane, na sítích, protože tam přispívá kde kdo a kde čím. Jsou to i weby, které dneska vypadají jako web České televize, ale není to web České televize. Já bych určitě doporučovala, dělám to tak doma, mám, když pracuju, nonstop puštěnou ČT 24. Když běhám nebo jedu v autě, tak poslouchám Radiožurnál. Informuju se tam a rozhodně nepodléhám informacím, které běží po sítích a jsou velmi podporované různými nástroji, které dokáží ty algoritmy Facebooku a sociální sítí ovlivnit tak, že to potom vypadá jako, že takhle se to přesně stalo a tohle je určitě pravda.

Budovat mír je třeba za podpory armády?

Když máme armádu, armáda zbrojí, tak odstrašujeme. Když odstrašujete, tak říkáte nepříteli: „Hele, radši neválči, neutoč na nás, protože to prostě nemá smysl, my jsme silní a budeme se bránit.“ Já to vidím tak, že princip odstrašení je určitě součástí budování míru, tvoření aliancí a toho, že se dohodneme všichni, že budeme kooperovat, že budeme dbát na to, že když bude porušeno mezinárodní právo, tak to bude mít nějaké důsledky. Já myslím, že to k tomu určitě patří. Ale z legrace doma říkám manželovi: „Jestli vy to pokazíte, tak my to budeme muset napravovat.“

Čtěte také

V první linii informační války jsou novináři, ne vojáci nebo piloti, říká výsadkář Zelinka

Co se změnilo ve vašem uvažování, když začala anexe Ukrajiny? Co jste si jako členka aktivních záloh uvědomila?

No, tenkrát to bylo zajímavé, protože my jsme v té době byli zrovna na cvičení. Já si to pamatuju jako dneska, někdy už ve čtyři hodiny ráno jsem byla vzhůru a pročítala jsem si zprávy, měla jsem u postele tu útočnou pušku, v tomto prostředí, obklopená zbraněmi a kolegy vojáky jsem zjistila, že je válka a že to není úplně dobré. Začali jsme se mezi kolegy budit a říkali jsme si, že se děje něco, co není úplně dobré, samozřejmě jsme nikdo nevěděl, co bude. Vrcholem teda bylo, že jsme dostali k večeři ruské vejce.

Chci se ještě před závěrem našeho rozhovoru zeptat, proč by každý z nás měl uvažovat o tom, že by se nějak měl zapojit do obrany státu?

No, tím se vracíme na začátek. Je to proto, že Česko je náš domov, tady žijeme, tady jsme vyrostli, tady jsme získali vzdělání, jsme součástí společnosti, vzájemně tady spolu žijeme podle nějakých pravidel. Jako si doma každý večer zavíráme dveře, zamykáme a děláme něco proto, aby nám nikdo do domu nebo do bytu nevlezl, tak úplně stejným způsobem bychom se měli starat o naši zemi, nekoukat jenom na ten náš dvorek, na to naše zápraží, ale přemýšlet o tom, že součástí toho všeho je prostě celá naše Česká republika. A je vždycky dobře být připraven, nikoli v překvapen.

Je možné to udělat i tak, že pomůžeme, ačkoliv nevezmeme do ruky zbraň?

No jistě. Já si nemyslím, že armáda je úplně pro každého. Já bych třeba mohla doporučit, aby si lidé udělali kurs první pomoci, aby měli řidičáky, protože logistika je taky důležitá věc, a prostě se zamysleli nad tím, co a jak by mohli v případě potřeby dělat. Já jsem optimista. Když byl covid, tak najednou lidi, kteří nikdy neuměli šít, najednou si kupovali šicí stroje a dělali roušky a snažili se nějakým způsobem pomoct. Věřím tomu, že to v sobě máme, že když bude nejhůř, tak si prostě pomůžeme.

Na závěr nesmí chybět otázka od umělé inteligence. Jste zvyklá na disciplínu a řád v armádě. Stalo se, že byste omylem doma na manžela nebo dcery zakřičela nějaký povel? Jak na to reagovali, pokud se to stalo?

No, já jsem z legrace manželovi i holkám řekla, když přišli někam pozdě: „A padesát kliků!“ Manžel by je udělal, ale já mu je vždycky odpustím.

S manželem jsou už přes 20 let součástí České zahraniční služby. Proč se rozhodli pro tuto práci? Proč založila nadaci, která nakupuje přístroje pro endoskopické sály Všeobecné fakultní nemocnice U Apolináře? Jak její dcery zvládají přesuny a stěhování?