Karel Heřmánek mladší: Nepodědit divadlo? Hrozně bych si to vyčítal

Oba vystudovali gymnázium a pak DAMU. Nikol si zahrála například ve filmu Lovci a oběti či Past. Karel ve filmech Anthropoid či Zátopek. Společně pak třeba ve Zločinu v Polné. Ona kromě rolí zvládá i divadelní PR. On je uměleckým šéfem Divadla Bez zábradlí. Shodují se na tom, že chtějí mluvit o nových projektech, které vznikají v divadle, kde Karel vyrůstal a kterému teď řediteluje jeho mladší bratr Josef.

Já mám před očima obrázek, na kterém je Karel Heřmánek a za ním plakát Začínáme. Zahájení 1. února 1998, Adrie. Tak si říkám, co vy dva jste mohli toho 1. února v roce 1998 dělat?

Karel: Já si to pamatuji naprosto přesně. Naši nás odložili k babičce, aby mohli pobíhat po divadle a aby vítali hosty. My jsme to viděli z reportáže televizních novin, když tam šel táta vepředu a za ním šlo mnoho lidí, scházeli po těch divadelních schodech do spodní části divadla. Já jsem se ptal babičky: „Proč tam nejsme?“ Tak nám to vysvětlila.

Zajímá mě, jaké je to „podědit“ divadlo, Karle? Mohl jste říct, že to neberete?

Karel: Říct jsem to určitě mohl, ale hrozně bych si to vyčítal, protože my jsme tam byli odmalinka. Ze začátku to divadlo pro nás s bratrem bylo jedno velké hřiště, kam jsme si chodili hrát s kamarády, když jsme mohli. Vozili jsme se tam na kolečkovém křesle a honili jsme se po celém divadle. Pak jsme se odstěhovali za Prahu a do Prahy jsme dojížděli vždy, když táta měl představení. Čas jsme trávili v zákulisí společně s tátou a herci, kteří pro nás byli vždy strejdové a tety. Pak jsem se dostal na divadelní školu. Myslím, že ten vývoj byl přirozený a že se to očekávalo, že jednoho dne se do situace, že nám to rodiče předají, dostaneme. Ještě jsme to měli těžší tím, že to byla doba covidu. To, že jsme přežili, je velkým dílem mého bratra, který si vzal na starosti finanční stránku divadla. Díky tomu stále plujeme a jsme nad vodou.

Nikol Heřmánková Kouklová a Karel Heřmánek mladší se svým psem natáčí s Alenou Zárybnickou Zálety|foto:Ivana Fremuthová, Český rozhlas

V Americe jste strávili dva roky. Život v New Yorku. Byl to úlet?

Karel: Byl to možná úlet, ale byl to ohromný výlet. Bylo to skvělé a strašně rád na to vzpomínám. Už jsme se párkrát do New Yorku zase podívali a máme výhodu, že tam máme kamarády, u kterých můžeme přespat. Vlastně mi to chybí, protože to bylo krásné období těch dvou let, kdy jsme si sbalili saky paky a vyrazili jsme do světa. Měli jsme tam jednu kamarádku, se kterou jsme se potkali tady, když studovala na FAMU International, tak ta nás u sebe nechala přespat první týden, než jsem našel ubytování. Pak z toho byly dva krásné roky. My jsme pendlovali mezi Prahou a New Yorkem třeba v létě, ale vždycky jsem se těšil tam i zpátky. Teď máme víc starostí, víc věcí, za které neseme zodpovědnost. Tehdy to tak nebylo, tak i na to se hezky vzpomíná.

Spolu s Karlovým mladším bratrem Josefem teď tvoříte podobu Divadla Bez zábradlí. Jsou to tři roky, co jste divadlo převzali. Čím byly ty tři roky jiné pro váš společný čas? Očekávám trochu odpověď, že vším.

Nikol: Určitě se to dá do jedné věty shrnout tak, že je to všechno jinak. Určitě je to i spousta energie a času trávených právě v tom divadle. To je velký rozdíl, protože předtím jsme tam chodili zkoušet a zahrát si, ale teď už tam samozřejmě chodíme i na různé schůzky a tak.

Na závěr klade otázku umělá inteligence. Ve vašem případě je to otázka tykající se rozdílu mezi divadelním a filmovým herectvím.

Karel: Jsou to opravdu dvě odlišné kategorie, dvě odlišné práce. Nedá se to brát dohromady. Je to těžké, když se člověk pořádně nevěnuje jednomu i druhému zároveň, tak když je po čase, kdy dělá divadelní projekty, před kamerou, tak většinou ty režiséři říkají: „To je moc. Ubírej, ubírej.“ V Americe jsou na to vyloženě školy, které se věnují divadelnímu herectví, ale i školy, které se věnují tomu filmovému.

Nikol: Já bych tě doplnila, že z té mé praxe, za kterou můžu mluvit, tak mám tu divadelní zkušenost mnohonásobně větší, ale každá ta disciplína je náročná jiným způsobem. U filmu nebo seriálu člověk třeba vstává velmi brzy ráno, musí používat více krátkodobou paměť, vypouští třeba ty texty, druhý den je nedokáže zopakovat. U divadla je zase náročné to zkoušení, velmi intenzivní období dvou měsíců, pak ta energie, kterou dává do toho představení. Pro mě stále tím více tvrdším chlebíčkem je divadlo. To filmové a seriálové herectví mám tzv. za odměnu, ráda si odskočím a změním styl toho herectví.

Jaká byla maminka Karla Heřmánka ml. ředitelka divadla? Kdy se Nikol nejvíce hodilo, že ji maminka vychovávala k sebevědomí a aby se nebála? Je těžké se z kancelářské práce přehoupnout na divadelní prkna? Co chystají v divadle? Poslechněte si celý pořad.