Kartářka Vlasta

„Komunisti mě dvakrát zavřeli, Irenko,“ vykládala mi koncem sedmdesátých let, když jsme se potkaly na kolínském náměstí, kde parta dělníků stavěla tribunu na oslavy 1. Máje, které měly být druhý den.

„Poprvé mě zavřeli v padesátých letech, když jsem předpověděla měnu, a podruhé, když jsem předpověděla, že k nám v šedesátém osmém, přijdou rudí bratři. Zavřeli mě, ale teď ke mně tajně chodí, abych jim vyložila! A to víš, že jim vyložím! Nešetřím je! Největší hrůzy na ně posílám, na neřády komunistický!“

Chlapi z tribuny přestali pracovat a začali po nás koukat a já radši Vlastu odtáhla ke kašně. Abyste tomu rozuměli, Vlasta byla silně nedoslýchavá, a nemluvila, ale křičela, a vy jste na ni museli křičet také. A jistě chápete, že vykřikovat o zločinech komunistů v roce 1978, v předvečer prvomájových oslav, navíc před tribunou pro komunistické funkcionáře a ještě k tomu na kolínském náměstí Obránců míru, nebylo příliš bezpečné.

A protože jsem potřebovala jít do školky pro tříletého syna, radši jsem se s Vlastou rozloučila, ale musela jsem jí slíbit, že tentokrát opravdu přijdu a Vlasta mě spokojeně políbila na obě tváře a pak za mnou na celé náměstí křičela, a přijď s mámou, Irenko! Pořád mi to slibujete! Přijďte ve středu! Kolem čtvrtý! Vyložím vám karty! Všechno vám povím!

A tak jsme s maminkou ve středu vyzvedly Filipa ze školky a šli jsme všichni tři k Vlastě.

Když nás usadila v kuchyni kolem stolu a dala před nás hrnky s kafem a Filipovi limonádu, vytáhla karty, my s maminkou jsme se spokojeně uvelebily, ale v tu chvíli se nad námi ozvala dávka z kulometu! RATATATA!!!

My tři jsme ve vteřině zalezli pod stůl, ale Vlasta mávla rukou a v klidu se zvedla.

„Někdo zvoní, hned jsem zpátky!“

Když se vrátila, a viděla, že se pořád tváříme vyděšeně, ukázala nade dveře, kde visel nějaký přístroj, a vysvětlila nám, že jí synovec upravil zvonek přes zesilovač a pak už nám konečně začala z karet vykládat náš osud.

Tradiční metoda věštění - tarotové karty|foto: Michal Jindra

Tříletý Filip s námi ale u stolu dlouho nevydržel a vytratil se na chodbu. Vlasta vykládala, vykládala a já najednou uslyšela, že v chodbě něco spadlo. Podívaly jsme se s maminkou na sebe a Vlasta okamžitě zavětřila. „Kde je ten chlapec? Šmejdí v chodbě, co? Je tam tma! Určitě mi shodil u venkovních dveří květináče, mám v nich staré muškáty!“

Uhodla to. Inu, vědma...

Mamince vyložila všechno po pravdě, aby ne, znala celou rodinu, všechny nás znala, i mně všechno uhodla, ale vůbec se nezmínila o mém psaní. „Vlasto, a co moje psaní? Vždyť víš, že píšu. A chtěla bych vydat knihu. Vydám někdy knihu?“

Bylo to v roce 1978. Měla jsem napsané stohy povídek, ale nikam jsem se je nepokoušela dát. Věděla jsem, že povídky o emigraci, zlu, smrti, ale i povídky erotické, nemají v té době na vydání žádnou šanci. A vyjdou vůbec někdy?

Vlasta se na mě chvíli dívala a pak ke mně prudce vztáhla ruku. „Irenko, ty vydáš strašně moc knih! Nebude to hned, ale dočkáš se! Budeš spisovatelka! Budeš!“ Sice jsem knihy začala vydávat až za dvacet let, ale uhodla to. Inu, vědma...