Tati? Chceš ostříhat?
Tak mám pro vás, moje milá nedělňátka, další vypravování mého kolínského souseda a nejenom facebookového přítele Honzíka Mrkvičky. Honzíku, máš slovo!
„Růži, vostříháš mě,“ zeptal jsem se manželky a šermoval holícím strojkem, který vyšel levnějc než dvě návštěvy holiče.
„Jo, ostříhám. Za chvíli,“ odfrkla manželka a dál sjížděla facebook.
Připravil jsem si vysavač, který bude vysávat mé šediny a jiný bordel. Přisunul si židli v kuchyni na dlaždičky. Svlékl se do trenek, stejně se pak půjdu osprchovat, seděl jsem a čekal.
„Tati? Chceš ostříhat,“ zeptal se syn Vašek, který šel náhodou kolem do ledničky pro limonádu.
„Ty si chceš hrát na kadeřníka?“
„No, můžu to zkusit,“ pravil pyšným sebevědomím.
„Tak do toho.“ Ukázal jsem mu, jak se strojek zapíná, a tím se odevzdal do rukou atentátníka. Napadlo mě, co na mě může kluk zkazit? Jsem chlap, culík mi neustřihne, na chlapovi se toho moc zkazit nedá.
„Tak jak to chceš,“ měřil si Vašek mou hlavu vrcholně estetickým pohledem.
„Chci letní decentní číro.“ Ukazuju Vaškovi své vysoké kouty, míru rebelství, šířku punku na čele a geometrii, kudy má holit.
Bylo mi padesát, nemůžu už nosit dlouhé metalové vlasy, jaké jsem si přál, když mi bylo náct. Nejsem Ozák. Tenkrát mi dlouhý háro zakazovala maminka. Ale protože už nepodléhám jurisdikci maminky a možná mám něco jako krizi středního věku, můžu mít číro. A maminka – babička mých dětí, se zblázní, až uvidí svého syna za pankáče. Obzvlášť, až se jí vnuk pochlubí, že tatínka stříhal on.
Vašek si ještě jednou změřil mou šišku, zapnul stroj a vehementně započal své apokalyptické dílo.
Nejprve mi jezdil kolem uší.
Občas mu ruka ujela.
Někdy nebezpečně zabloudil k obočí.
Měl jsem pocit, že mi po hlavě jezdí opilý silničář se sbíječkou.
Nicméně Vaškovi se to líbilo. Měl nade mnou moc.
Možná to bylo jen pár minut, ale mně to připadalo jako mnohaletý trest v uranových dolech. S každým Vaškovým tahem jsem získával jistotu, že můj obličej bude neodvratně připomínat prokopnutý fotbalový míč po dalším prohraném zápase vesnické pivní ligy.
Naštěstí přišla manželka.
Zprvu se smála. Nevím čemu, já se neviděl. Ale Vaškův hrdý výraz byl něco jako renesanční Michelangelo, když dokončil Sixtinskou kapli.
Nevěděl jsem, jak vypadám a byl jsem asi trochu v šoku. Vím, že Růži synovi říkala něco o práci se sekačkou na trávu. Nakonec ho pochválila, ale trvala na tom, že dílo na mně, tatínkovi, dokončí sama.
Vašek znechuceně odevzdal „sbíječku“ a manželka můj účes dokončila.
Když bylo hotovo, Růži řekla něco, co měla být asi pochvala.
„Nevypadáš tak blbě, jak jsem si myslela.“
Zdravím do Kolína autora, Honzu Mrkvičku, „sbíječkou“ ostříhaného, a stejně jako vy, se těším na jeho další vypravování.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.