Kdyby náš autobus byl loď, jdeme ke dnu!

Jela jsem si takhle v podvečer městským autobusem po Kolíně. Na každé zastávce přistupovaly dvě - tři ženy, a všechny byly tlusté! Napadlo mě, kdyby náš autobus byl loď, jdeme ke dnu!

Ženy nastupovaly do autobusu s funěním a na sedadla dosedaly těžce. Kdyby nebyly tak tlusté, byly by to nádherné, plnoštíhlé ženy. A nebyly staré! Jedna mluvila o závěrečných zkouškách, druhá měla s sebou čtyřletou dceru, třetí byla spolužačka mé dcery a nakonec přistoupila jedna moje známá, které je kolem čtyřicítky.

Kolébala se autobusem, a když mě uviděla, kecla si na vedlejší sedadlo. Zatímco si rovnala na klíně tašky, vzpomněla jsem si, jak před několika lety zhubla, doslova se ze své metrákové slupky vyloupla, vypadala úžasně, pořídila si nový šatník, a když jsem ji tehdy potkávala ve městě, vznášela se! Ale jak je vidět, už je zase tam, kde byla. Na stejné váze.

Řeknu jí to! Rozčílením se mi roztlouklo srdce, a aby to se mnou neseklo, vypálila jsem to na ni radši hned.

„Koukám, že jsi zase ztloustla, co?“

Vůbec bych se nedivila, kdyby mi řekla, a co je ti do toho, starej se o sebe, ale s ní to ani nehnulo.

„Jo. Ztloustla. Mám na sebe vztek! Mám všechno zpátky! A ještě mám o pět kilo víc!“

„Na hubnutí se musí hlavou,“ poučila jsem ji. „Já přibrala za dva roky osm kilo a mám je dole! Za dva měsíce a bez hladu.“

Ani tohle s ní nehnulo! Vůbec ji to nezajímalo! Nezeptala se, jak jsem to udělala! Nic.

„To chce vůli a tu já nemám,“ ucedila, vytáhla z tašky rohlík a zakousla se do něj. Podívala jsem se na ten její rohlík a nedalo mi to, abych to ještě jednou nezkusila.

„Dcera mého nakladatele přeložila z polštiny knihu. Jmenuje se, Je možné žít 150 let? Ta kniha je o tom, že když jíme nezdravě, tak se nemůžeme divit, že jsme nemocní a brzy umíráme. Četla jsem si v ní, a v hlavě se mi to všechno rovnalo! Samo. Například jsem ze dne na den přestala jíst bílé pečivo.“

Pořád ji to nezajímalo. Nezeptala se mě, co tedy jím, nezeptala se mě na tu zázračnou knížku, nic. Tak jsem pokračovala dál.
„Když budu jíst nezdravě, v tlustém střevě se mi budou hromadit toxiny a ty se mi krví dostanou do celého těla a mám na rakovinu zaděláno!“

Ušklíbla se.

„No, vidíš, jak budeš zdravá!“

Když jsem za chvíli vystoupila z autobusu, který připomínal přetíženou loď, co se za chvíli potopí, napadlo mě, kdy se v té mé tlusté známé a v ostatních tlustých ženách, zlomí jakákoli snaha o to, shodit aspoň pár kil?

Kdy to vzdají?

Kdy přestanou mít zájem o to, jak vypadají, a začnou schovávat své špeky do blůz a svetrů, které připomínají cirkusové šapitó?
Kdy se definitivně přestanou mít rády a dobrovolně nastoupí na loď, která se s nimi potopí možná dřív, než si myslí?

Spustit audio