Kreslíř Lichý: Vtipy? Začalo to nohou v sádře

Všechno to prý začalo zlomenou nohou po pádu ze sáněk, pokračovalo i díky přátelství s Vladimírem Renčínem, první kreslený vtip mu vyšel v Dikobrazu v roce 1970. Samouk ověnčený cenami v karikaturistických soutěžích, autor mnoha knih a taky muzikant a nadšený golfista.

Dnes na volné noze spolupracuje s několika nakladatelstvími, časopisy i novinami a tvoří grafické návrhy podle přání zákazníka. Je členem České unie karikaturistů. Dnešním hostem je hradecký kreslíř Lubomír Lichý.

Říkám si, jestli s sebou nosí kreslíř pořád tužku a papír, aby mohl zachytit nějaký moment, který se třeba už nikdy nemusí opakovat?
„Ne, já někdy zjišťuju, že se dostanu do situace, že bych si chtěl něco zapamatovat a nemám po ruce tužku a tak si do hlavy tluču slogan. To se mi stávalo, když jsem cestoval vlakem za muzikou a napadaly mě věci, které se mi zdály být geniální. Já jsem byl hrdý sám na sebe a tak jsem si ten slogan natloukl do hlavy, jenže jsem přišel domů a byl pryč.“

Všechno prý začalo zlomenou nohou ze sáňkování, je to pravda?
„Rodiče mi to tak říkali, ve skutečnosti si z toho nepamatuju vůbec nic, na rozdíl od mojí ženy, protože ta si pamatuje všechno. Údajně jsem počmáral sádru na noze a doktor tenkrát prohodil, že ze mě bude malíř.

Četla jsem, že jste celý život balancoval na hraně mezi kreslením a muzikou. Jak to máte teď?
„Já si myslím, že to je už dost dlouho remíza. Že to je taková podivná plichta. Já hraju i kreslím zároveň, vzhledem k tomu že nemám starosti s tím, že ráno musím nastoupit do práce a mít hlavu potřebnou na úplně jiné pokyny a příkazy, tak to vidím jako ideální stav.“

 Lubomír Lichý natáčí s Alenou Zárybnickou

Vy jste měl to štěstí, že jste si chodil zahrát šachy s Vladimírem Renčínem. Kde jste se seznámili?
„My jsme se seznámili přes moji maminku, která tenkrát pracovala s jeho manželkou v Tesle. Mě by v životě nenapadlo, že on se stane mým lektorem a že spolu budeme probírat i jiné věci než šachy. Ale začali jsme je hrát a pokukoval jsem, jak tvoří, dostal jsem se do stádia, že jsem Vláďu poprosil o pár rad a on mi řekl, čeho se vyvarovat, co mám dělat a příště něco přinesu. Tak jsme to probírali a stalo se, že já objevil pro mě nové netušené možnosti kresleného humoru. Vláďa mi vybral obrázky, které jsem donesl, já je poslal do Dikobrazu a kupodivu je přijali a já jsem potom chodil a hrdě jsem se dmul pýchou.“

Jaká byla ta nejcennější rada, kterou jste od Vladimíra Renčína dostal?
„Abych našel sám sebe. Protože je jednoduché kreslit jako někdo. Ale tím, že kreslíte a hledáte svůj vzor, musíte ho ve vhodnou chvíli opustit. Není možné kreslit jako Lada. Já bych si nedovolil ilustrovat Švejka. Protože dva moji kolegové to udělali a podle mě to bylo zbytečné, je to křečovitost. Takže najít svůj vzor, ve vhodnou chvíli ho opustit a potom pracovat sám na sobě.“

Kdybych se zeptala, koho považujete za opravdovou legendu kresleného humoru v Česku, kdo by to byl?
„To je těžké, myslím si, že Vladimír Renčín a Vladimír Jiránek si zaslouží, abych se o nich zmínil. Mě nenapadá nikdo, koho bych vyzdvihnul tak vysoko, aby zůstal s nimi až tam úplně nahoře.“

Kreslený humor Lubomíra Lichého

Vzpomínáte si, jaký byl ten úplně první vtip, který otiskl časopis Dikobraz?
„Byl to člověk na poušti, typický trosečník, který se doplazí k pumpě, zatáhne za páku a z pumpy padá písek.“

Ještě jedna věc je pro vás typická a to je láska ke golfu. Je pravda, že za ní vděčíte Dikobrazu, když Dikobraz kdysi pořádal turnaj kreslířů v Semilech, bylo to vaše první setkání s golfem?
„Bylo to moje první setkání a my jsme tam přišli, přede mě dali míček a do ruky hůl a řekli, abych se zkusil trefit. Já jsem se trefil hned první ranou, míček letěl a dostavil se adrenalin.“

Nelákalo vás někdy nakreslit Večerníček, tak, jako to udělal Vladimír Jiránek nebo Vratislav Hlavatý?
„No bylo by to krásné, ale já se bojím, že moje kresba není až tak pro děti. Je komplikovanější, Jiránkova linka je jednoduchá, no vlastně Vladimír Renčín dělal Zvířátka pana Krbce a animátoři si asi mákli. Docela by mě to bavilo, ovšem myslím, že k tomu už nedojde.“

Vaše nejčerstvější knížka, která Vám nedávno vyšla, se jmenuje Desatero pro holky v nejlepších letech. Další vděčné téma kreslířského humoru.
Vím, že se lidský věk posouvá, tak předpokládám, že jsem ve středním věku, i když to dávno není pravda. Když otevřete knížku, tak je tam motto ´Je vám padesát, šedesát, sedmdesát nebo víc? Chcete se oběsit, utopit, spolykat prášky? Zkuste ještě předtím přečíst tuhle knížku.´ Mně se totiž líbí, když mají ženy smysl pro humor. U žen si nejsem jistý, jestli ho mají ve větší míře než muži. Myslím si, že ne a jejich humor je jiný. Konečně, jsme jedni z Venuše a druzí z Marsu.

Žijete na kraji Hradce Králové, jak relaxujete?
„Nedávno jsem slyšel v rádiu nějakou relaci o tom, že je třeba své lenosti nechat volný průběh, takže si lehnu s knížkou a čtu si.“

Naposledy se mnou byla v Záletech vynikající česká herečka Simona Stašová. A tady je otázka pro Vás: Strašně mi připomínáte pana Renčína. Doufám, že to je pro vás lichotka, protože jste báječný. Zajímá mě, jestli si vtipy vymýšlíte a kde berete inspiraci pro to, abyste mohl tak krásně kreslit?
„No kde beru inspiraci nevím, to ze mě nikdo nedostane, protože kdybych to věděl, tak tam sedím ve dne v noci. To musím tvrdě vymyslet. A když někdo nahodí nějaký fór nebo něco zaslechnete, to už není krádež, to je normální práce, kdy já jen využiju tu situaci.“

autor: ZAR
Spustit audio