Laponsko: absolutní ticho, hromady sněhu, polární záře a sem tam ani živáček
Komu by nestačila současná česká zima, může se vydat do Laponska. Lednové a prosincové teploty tam často klesají velmi hluboko pod nulu.
„Zažil jsem tam maximálně minus patnáct, spíš bylo kolem minus deseti. V roce 2013 jsme naměřili až -25. Ale jinak tam bývá až -40. Hlavně v prosinci občas teplota klesne k -45,“ říká letohradský cestovatel Josef Stejskal.
Proč Laponsko?
Na této severské zemi se Stejskalovi líbí, že tam skoro nepotkáte žádné lidi. „Pocit bez lidí je nádherný, těžko popsatelný. Ponoříte se do myšlenek, absolutního klidu. Celý den vidíte bílo a v noci na obloze různé barvy. Je to neskutečný odpočinek. Pokud by to trvalo delší dobu, mohlo by to být naopak stresující, ale něco přes týden to bylo naprosto v pohodě. Naopak jsem to vítal.“
Stejskala tedy lákal sníh, samota, klid, naprostý relax. A určitě i touha vidět polární záři. Tu označuje za největší zážitek. „Neuvěřitelné divadlo trvalo asi dvě hodiny. Hodně jsme to fotili.“
Z Česka vyrazil v šestičlenné skupině, která se v městečku Kautokeino rozdělila. „Čtyři pokračovali nahoru do Finska. Ve dvou jsme chtěli jít na nejvyšší horu Finska Halti přes Norsko. Asi největší zrada byla v tom, že se na norské straně Laponska pravidelně nevyjíždějí stopy od chaty k chatě. Ve Finsku je to mezi sruby přesně naopak. V Norsku jsme narazili na půlmetrový sníh, žádné stopy. Tím se to velmi zkomplikovalo. Navíc jsme v autě zapomněli stan.“
Noclehy v chatě i ve sněhu
Josef Stejskal se svým kolegou Vlastimilem Balatkou nejdřív přespal u jednoho staršího Laponce. „To bylo v takové osadě. Pak po dvou třech hodinách krásné cesty jsme potkali jistého domorodce na skútru, který nám řekl, že jdeme dost špatným směrem. Poradil nám, že si to můžeme zkrátit. Došli jsme do úplně neupravené krajiny. Po čtyřhodinovém boření do sněhu jsme urazili asi čtyři kilometry, což nám vzalo hodně sil. Dostali jsme se na hlavní cestu. Šli jsme ještě 25 kilometrů k chatě. Ale pár kilometrů před ní skončilo značení. Udělali jsme polévku a přespali ve sněhu.“
Laponský sníh cestovateli strukturou ten náš ani nepřipomínal. „Když do něj člověk šlápnul, bořil se. Nedal se ani pořádně sešlapat. Chůze v něm byla docela obtížná. Používali jsme sněžnice. Dělal jsem stopu a Vlastík za mnou táhnul sáně. Brodili jsme se, přecházeli jsme i nějakou zamrzlou řeku.“
Nejdřív dvojici neopouštěl humor. „Ale když jsme začali bloudit a bořit se, došel hodně rychle. Padla i některá nepublikovatelná slova. Nakonec se tomu člověk musel zasmát. Věděl, že pokud to pár hodin vydrží, na hlavní cestu se dostane. Byly to trochu galeje, ale pak už se na to vzpomíná dobře,“ usmívá se Stejskal.
Sladký konec
Polárníci se v úplném finále své cesty ubytovali v jednom hotýlku v Kautokeinu, kde jim nabídli, že mohou jít do sauny. „Viděli jsme taky ledové kino, sedačky vytesané ze sněhu a z ledu. Ledová plocha jako obrovské plátno. Zašli jsme i do ledového baru. Popovídali jsme si s bulharským číšníkem. Dali jsme si nějaké místní pití. Přivezli jsme si taky určitý typ marmelády z místního lesního ovoce. Přirovnal bych ji k brusinkám.“
Stejskal věří, že se na místo znovu vydá v roce 2017. „Pokud bude sloužit zdraví, pustili bychom se do toho. Člověk potřebuje delší dovolenou, až tři týdny, aby měl časovou rezervu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
