Máš to správné prádlo?

Atíček chvíli čekal u postele, a pak, se svými jezevčími dvanácti kilogramy, vyskočil nahoru k mým nohám. Chvíli ostražitě stál a vyčkával, co bude.

Někdy se totiž stane, že ke mně takhle žuchne v noci, já se leknu a… přátelé němých tváří mi odpustí… shodím ho z postele. Naštěstí je postel nízká, a protože mě Atíček zná, je připravený elegantně přistát na zemi a jít si lehnout jinam!

Vůbec jsem proto nedivila, že i teď stojí ostražitě na posteli, u mých nohou a čeká, co bude. Nenechala jsem ho dlouho čekat a rukou jsem lehce bouchla do peřiny. To je naše znamení, že nespím a vím o něm. Okamžitě si slastně oddychl, svalil se mi v nohách a oba jsme ještě na chvilku usnuli.

Budík zazvonil v šest hodin a já se na sebe naštvala, protože jsem myslela, že jsem ho dala až na půl sedmou… ach jo. Škoda půl hodinky spánku.
V půl sedmé mi dcera poslala z vlaku esemesku.

„Tak to je paráda. Vlak narvaný, stojíme v chodbičce…“

Představila jsem si ji, jak při pondělku balancuje v přeplněném vlaku a bylo mi jí líto. A mě to čeká po osmé hodině, napadlo mě, a moje špatná nálada narůstala. A to jsem ještě čekala důležitý mail!

Kolem půl osmé konečně zapípal mobil a upozornil mě, že mail přišel! Vrhla jsem se k němu a zklamaně jsem si přečetla cizí jméno odesílatele. Máš to správné prádlo?, bylo uvedeno v předmětu, který se mi zobrazil v esemesce.

Tak na tuhle otázku mám zrovna dneska ráno náladu, řekla jsem si naštvaně, zkontrolovala jsem, jestli mám v kabelce brýle na čtení a peněženku, a autobusem jsem odjela na nádraží.

Vlak přijel včas a nebyl narvaný, seděla jsem tedy pohodlně, dokonce jsem si přečetla noviny a vyluštila křížovku, a nálada se mi trochu zlepšila. V Činoherním klubu jsem se šla před zkouškou podívat na internet, abych zjistila, kdo se mě ptá, jestli mám to správné prádlo.

„Zavítali jste do butiku Liduška, na radu ohledně správného výběru podprsenky,“ četla jsem v mailu. „Nechte si poradit od odbornice na slovo vzaté!“

Chtělo se mi zakřičet: Nenosím podprsenku od sedmnácti let, a nezačnu ji kvůli tobě, Liduško, nosit v pětašedesáti! A najednou jsem ucítila, že moje špatná nálada definitivně zmizela.

Zasněně jsem koukala do roku 1965, kdy mi bylo patnáct, a rozhodla jsem se, že obarvím všechny svoje podprsenky, v černé barvě DUHA.

Když jsem měla připravený prádelní hrnec, plný krásné černé barvy, hodila jsem tam i všechny spodní kalhotky a podvazkové pásy, a pak jsem na půdě našeho domu všechno pověsila na šňůry a hrdě jsem koukala na elegantní, černé prádlo, které bych tehdy těžko někde koupila, protože v obchodech černé prádlo nebylo, a i kdyby bylo, tak bych na něj neměla, kdežto tahle moje černá elegance mě stála pět korun československých – tolik totiž tehdy stál jeden pytlík černé barvy DUHA…

Spokojeně jsem si vzdychla. Den sice začal špatně, důležitý mail mi nepřišel, navíc jsem zjistila, že nemám správné prádlo, ale díky tomu jsem si krásně zavzpomínala...