Michal Pavlata

11. květen 2016
03267526.jpeg

S Michalem Pavlatou jsme dojížděči do Prahy. Já dojíždím do Prahy z Kolína a Michal Pavlata, z Klánovic. Jednou přistoupil v Klánovicích, sedl si ke mně, začali jsme si povídat a celý vagon nás poslouchal a bavil se.

0:00
/
0:00

Za Libní přišel pan průvodčí a jménem Českých drah nám popřál příjemný den. V tu chvíli Michal povstal a svým nádherným hlasem zahlaholil.

„Pane průvodčí, jmenuji se s okamžitou platností zástupcem cestujících! A jejich jménem přeju i vám příjemný den.“

Bylo to jako v americkém filmu! Několik lidí zatleskalo a na Masaryčce jsme z vlaku vystupovali všichni rozesmátí...

Jednou mi Michal zavolal o půlnoci. Polekala jsem se, co se děje a z jeho prvních slov jsem nebyla moudrá.

„Volám ti z vlaku. Vím všechno! Ireno, dokud udržíte v ruce text!“

Když pokračoval, došlo mi to. Citoval z jednoho mého fejetonu, který právě vyšel, kde jsem psala o našem panu řediteli, kterému jsem řekla, že jsem se stala důchodkyní, ale když bude chtít, že budu dál napovídat, a náš pan ředitel mi odpověděl: Ireno, dokud udržíte v ruce text!

Když zkoušíme večer, Michal hlídá, abych stihla co nejdřív vlak do Kolína.

„Kdy ti to jede, Ireno?“ Když mu to řeknu, obejde herce.

„Kluci, že ji už nepotřebujeme, že může jít?“ Všichni souhlasí a já - jdu.

Myslím, že můžu říct, že se s Michalem máme rádi. Možná proto, že jsme do Činoherního klubu přišli ve stejnou dobu, v roce 1994. Možná proto, že je jenom o něco starší a máme hodně společných divadelních známých. Možná proto, že mám ráda jeho humor.

Jednou za mnou přišel a prohlédl si mě zepředu i zezadu.

„Ireno, můžu si sáhnout?“ Vzdychla jsem si.

„Je to nutné?“

Od toho dne si na mě občas decentně sáhne, ale hned se s vážnou tváří sám napomene.

„Míšo, je to nutné?“

Nedávno šel v televizi film, kde Michal daboval hlavní postavu. Moje dcera mi hned po skončení zavolala.

„Mami, ten má tak krásný hlas... já ho fakt miluju! Řekni mu, že miluju jeho hlas! To nemá chybu! To je nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela!“ Druhý den jsem to Michalovi ráda vyřídila a on smutně pokýval hlavou.

„Hele, Ireno... to je sice hezký... ale vona má kluka, co?“ Přikývla jsem. Michal to vzal statečně.

„Tak víš co? Řekni, že jí vzkazuju, aby mi tě dala k Vánocům!“

Před deseti lety vyšlo v novinách, že Michal Pavlata dostal Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony, za roli zlodějíčka Teache ve hře Davida Mameta, Americký bizon.

Potkali jsme se ten den v divadle a já mu gratulovala.

„Děkuju ti, Ireno, protože o tobě vím, že to myslíš upřímně,“ hlaholil Michal na celé divadlo. „Tys mi to říkala! Tys mi říkala už při generálkách, Míšo, to je na cenu! Ireno, ty jsi vědma!“

Když jsem se ho zeptala, jak mu bylo, když se dozvěděl, že dostane cenu, odpověděl typicky pavlatovsky.

„Měl jsem radost. Ale tajil jsem to sám před sebou.“