Mimořádný summit

O dnešním setkání hlav států a šéfů vlád zemí Evropské unie platí právě řečené tak z poloviny. Špičky sedmadvacítky se chtěly dohodnout na tom, s jakou strategií jet na setkání 20 nejdůležitějších světových ekonomik, které se uskuteční 15. listopadu ve Washingtonu. Z unijních zemí se ho plnohodnotně zúčastní jen ty státy, které jsou zároveň členy skupiny G8, tedy Německo, Velká Británie, Francie a Itálie. Francie tak z titulu země právě předsedající Radě Evropské unie svolala na dnešek do Bruselu mimořádný summit celého společenství. Prezident Nicolas Sarkozy se tak chtěl vyhnout výtkám, že za Unii chtějí mluvit jen ti největší.

Byl to právě francouzský prezident, kdo už před několika týdny udal Evropské unii agendu. Prakticky neuplyne den, aby nezdůraznil nutnost větší regulace globálních kapitálových trhů a finančních institucí. Z této premisy také Evropská unie nyní vychází. V Bruselu se dohodla, že nadcházející washingtonský summit musí naznačit jasnou cestu k reformě mezinárodního finančního systému. Unie chce, aby se globální regulace týkala všech institucí, tedy například i ratingových agentur či fondů rizikového kapitálu. Ve snaze předcházet finančním krizím by měl posílenou roli dostat Mezinárodní měnový fond. To je hrubý náčrt toho, pro co chce Unie získat podporu od dalších zásadních hráčů v globální ekonomice, ať už jsou to Spojené státy, Japonsko, Čína nebo Indie.

Některá z navrhovaných opatření mají své opodstatnění. Například není důvodu, proč by se pod kontrolou a korektivem neměly ocitnout i ratingové agentury. Otázkou ovšem je, co se nakonec podaří prosadit ve Washingtonu. Nejpravděpodobnější je, že z jednání vzejde jen velmi obecná deklarace, podobná té unijní. Ani sedmadvacítka totiž není nikterak konkrétní, pokud přijde řeč na vlastní naplňování přijatých obecných zásad. Jenže, konec konců, občas by člověk měl být rád, že zůstane jen u slov a nic konkrétního se nestane. V Evropské unii totiž v poslední době bují dost nebezpečná rétorika, jejímž původcem je především francouzský prezident.

V jeho pojetí jakoby se kapitalismus a volný trh pomalu stávaly sprostými slovy. Nicolas Sarkozy nepřestává zdůrazňovat, že obé je potřeba od základu přestavět, aby se svět v budoucnu novým krizím vyhnul. To si opravdu myslí, že lze mávnutím kouzelného proutku odstranit něco, co ke svobodnému podnikaní prostě patří?

Podobné zvláštní rétoriky přitom nebyl ušetřen ani dnešní summit v Bruselu. Státy se dohodly třeba na tom, že nový mezinárodní finanční systém musí spočívat na principech zodpovědnosti a průhlednosti. To se hezky poslouchá, ale co to má konkrétně znamenat?

Sazkozyho prohlášení naznačují, že francouzský prezident prostě jen mluví o nové a nové regulaci, jak mu velí tradičně francouzský dirigistický model kapitalismu. A přitom by nebyla nouze o racionální kroky, které by Evropská unie momentálně potřebovala. Jsou však ze zcela jiného soudku, než do kterého pro své nápady sahá hlava francouzského státu.

Světová finanční krize se změnila v recesi, která už zasáhla vyspělé ekonomiky. Podle dat uveřejněných Mezinárodním měnovým fondem je jisté, že hlavní země eurozóny, Spojené státy i Japonsko v příštím roce zaznamenají hospodářský pokles. Potvrzují to dnešní čísla o vzrůstu americké nezaměstnanosti, která dosáhla nejvyšší hodnoty za posledních 14 let. V reakci na to se některé země v posledních dnech odhodlaly k plánům pomoci pro určité sektory hospodářství. Nic proti tomu, pokud jde především o levnější úvěry pro malé a střední podniky či o odpisy daní, jako v německém případě. Podstata problému je ale jinde: jde o konkurenceschopnost evropských ekonomik. Jednotlivé členské státy Unie potřebují především reformu pracovního trhu směrem k větší pružnosti: propouštění musí být jednodušší, protože jen tak budou firmy ochotny nové zaměstnance také přijímat. Jenže k něčemu takovému mají politici jen málokde odvahu. Jak to trefně shrnul lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, "všichni víme, jakou politiku bychom měli vést, jenom nevíme, jak být poté znovu zvoleni." Juncker přitom rozhodně není ekonomickým liberálem. Přesně ale popsal fakt, že některá opatření jsou prostě nevyhnutelná a udělat je budou muset jak pravicové, tak levicové vlády. A čím později, tím víc to bude bolet. O tom se ale v Evropské unii dnes nehovoří. Místo toho slýcháme tirády o nedostatcích kapitalismu. Je zajímavé, že v minulých letech, kdy globální ekonomika rekordně rostla, na něco podobného unijní politici ani nepomysleli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .