Miroslav Vaňura mapuje okem kamery práci, kde jde o krk. A je i spisovatel

V knize najdeme třeba kapitolu o železničních neštěstích v Pardubickém kraji. „V případě Stéblové jsem ještě nebyl na světě, ale čerpali jsme z archivních materiálů hasičů a záchranářů. Jedna z mých prvních větších televizních reportáží ale byla srážka vlaků u Krouny. Tam jsem ještě netušil, že jednou ten materiál využiju do knížky nebo do dokumentu.“

Bulvár nedělá

Vaňura zdůrazňuje, že se drží určitého postupu, aby právě do bulváru nesklouznul. „Musíte si uvědomit, proč to vlastně děláte. Chceme ukázat, že nejenom v zahraničních seriálech můžete vidět profíky. Stejné máme i u nás. V záchranářství jsme evropská nebo snad i světová špička. V seriálech a v televizi se používá filmová zkratka. Realita, kterou zažívám se záchranáři je daleko – v uvozovkách – zajímavější než nějaký televizní seriál.“

Jde taky o prevenci. „Když si přečtete celý příběh, tak vám v hlavě něco zůstane. Pak třeba podle psychologů u případné dopravní nehody je velká šance, že vás napadne, co máte udělat. Třeba člověkovi stačí zaklonit hlavu, aby přežil. Při zástavě srdce stačí vytočit 155 a operátorka vás navede.“

Miroslav Vaňura se svou novou knihou Legendy českého záchranářství ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Berou ho za svého

Autorův děda byl profesionální hasič v důchodu, později velitel dobrovolných hasičů, strýc jezdil se sanitkou. „První oheň jsem uhasil ve svých pěti letech. Hasičinou a záchranářstvím jsem žil. Mezi policisty jsem měl vždy hodně kamarádů,“ ilustruje předpoklady ke své tvorbě, která ho baví. 

Lidi, kteří vykonávají tuto profesi, obdivuje. „Oni to berou jako poslání. Nikdy bych to nemohl dělat. Často se dojmu, někdy i za kamerou brečím. Kdybych večer přišel domů, nevěděl bych, co s těmi emocemi. A nedokázal bych další den znovu přijít do práce a soustředit se.“

Při natáčení Vaňura nefunguje jako novinář. „Neřeším, jestli hasiči začali dům hasit ze správné strany. Vyprávím příběh, který je z poloviny těch záchranářů a z poloviny těch zachráněných. Samozřejmě nikdo není rád, když mu někdo kouká pod ruce při jeho práci a navíc ještě s kamerou. Tímto jim všem děkuji, že mě pouští k sobě na základě důvěry a na základě dlouholeté spolupráce. Možná už 15 let spolu komunikujeme.“