Moderovat Události neznamená vkráčet do studia a něco přečíst
Žena, která přišla na Zálety, se narodila v Hořicích a později přesídlila do Liberce. Marcela Augustová. Velikonoce trávila patnáct let obrazně řečeno s kuřetem a je moderátorkou hlavní zpravodajské relace České televize.
Když mluvím o Hořicích, jak dlouho jsi tam bydlela?
Od narození asi dva roky. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že v té ulici bydleli taky Valentovi a ti měli houpací kohouty. To je můj nejsilnější zážitek z batolecího věku. Potom táta odešel pracovat do Liberce do Naivního divadla. My jsme s maminkou a bratrem odešli za ním.
Studovala jsi žurnalistiku. Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí, že jsi neměla ráda matematiku a fyziku?
Původně jsem dělala zkoušky na DAMU. Táta pracoval v divadle, tak jsem do divadla hodně chodila, chtěla jsem být samozřejmě herečka. Pak se projevil nějaký můj pragmatismus a já si řekla, že nebudu ronit slzy a zkusím žurnalistiku. Kromě divadla jsem na gymnáziu taky psala a trochu publikovala, tak to byla druhá volba, která vyšla.
S Marcelou Augustovou teď pomyslně překročme práh České televize. Vzpomínáš si na ten okamžik, kdy jsi přes tu vrátnici prošla poprvé?
Vzpomínám si na to matně, kdy jsem prošla vrátnicí. Ale živě si vybavuji první filmovačku, na kterou jsem odjela. Bylo to v Doksech a točili jsme kromě jiného na tenisových kurtech, což mi bylo prostředí blízké, ale byla jsem novinářské telátko. Bylo to v druhém ročníku na fakultě, kdy jsem se přes praxi v rozhlase dostala do televize. Začala jsem se za pochodu učit.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi byla oslovena pro moderování hlavní zpravodajské relace?
Já jsem tehdy, když mi zavolal Zdeněk Šámal, jela autem na tenis. Zastavila jsem, abych netelefonovala za jízdy. Zeptala jsem se, kdy chce moje rozhodnutí. On říkal, že hned. Tak jsem řekla, tak jo.
Řekni nám trochu víc o tom, jak se Události připravují. Je za tím hodně práce, neuvěřitelné množství hodin, které strávíš připravováním vlastního vysílání Událostí.
A to už se Události radikálně prodloužily, přesto je to velký nepoměr. Moderovat počasí nebo Události neznamená objevit se tam v pět hodin, nechat si „nafasádovat“ obličej a pak jako hvězda vkráčet do studia a prostě něco přečíst. Všechno trvá mnohem déle a je to týmová práce. S blížícím se vysíláním, probíhá ve větším stresu, protože spousta věcí je na poslední chvíli. Je to zpravodajství, které monitoruje, co se do poslední chvíle děje. Do poslední chvíle se věci mohou změnit.
My dvě, když se potkáme, tak se bavíme hlavně o horách a lyžování. Je lyžování tvůj životní koníček?
Asi ano. Já jsem od dětství byla spíše, dnešním termínem řečeno, outdoorový typ. Moje máma měla pocit, že bych mohla být krasobruslařka nebo moderní gymnastka. Asi v sedmi letech jsem chodila v tmavomodré šatové sukýnce a bílých kamaších bruslit. Kdyby mě viděl trenér Martiny Sáblíkové, pochopil by, že budu spíš rychlobruslařka. Když jsme dostali pět minut před koncem tréninku volno, já jsem se předklonila v pase, ruce spustila skoro na led a šíleně rychle jsem bruslila. Mamka to naštěstí pochopila a přestala mě trápit. Nechala mě lyžovat a hrát tenis. Ani jeden z těch sportů jsem nedělala úplně dobře, ale ráda. Ale z obou těchto sportů mi zbyly hezké koníčky.
Jsou otázky, které nemáš ráda, nebo takové, které dostáváš hodně často?
Už jsem mockrát vyprávěla o svých začátcích v televizi, to mi nevadí, ale je to ta častá otázka. Pak nesnáším otázky typu: na čem ujíždíte, na čem ulétáváte. Já vždycky říkám, že na ničem, že se snažím žít úplně normálně. Pak nemám ráda otázky po smyslu existence a „hlubokomyslnosti“. Tak vysoko můj intelekt nesahá. Já chodím nohama po zemi a hodlám to tak ponechat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
