Na kole začal po čtyřicítce. Teď si troufá na nejtěžší nejextrémnější závody

4. červen 2017
Jiří Hledík na závodě RAAM (2012)

Tentokrát překonáme desetitisíce metrů převýšení a mluvit budeme i o nejdelším a nejtěžším cyklistickém ultramaratonu na světě napříč Amerikou. V jeho 35leté historii se na start postavili pouze čtyři Češi a mezi nimi i můj dnešní host inženýr Jiří Hledík.

Hradecký rodák je jaderným fyzikem a od konce 90. let pracuje v Temelíně. Ačkoliv si budeme povídat hlavně o cyklistice, není Jiří Hledík rodilým cyklistou. Ke svému současnému sportu číslo jedna se propracoval až po svých 40. narozeninách.

Vyrůstal v Hradci Králové a po maturitě na střední průmyslové škole elektrotechnické v Jičíně vystudoval na ČVUT jadernou fyziku. Než začal závodit na kole, byl jeho největším sportovním úspěchem titul mistra ČSSR v branně-orientačním běhu. Má za sebou 11 ultramaratonů, dvakrát se stal vicemistrem světa v kategorii nad padesát let. Teď je v přípravě na svůj druhý start extrémního závodu napříč Amerikou v roce 2019.

Je mi jasné, že sportovní geny máte po svém tatínkovi prvoligovém fotbalistovi, který sehrál desítky zápasů i v národním týmu. Maminka sportovala taky?
Ne, maminka se sportu vůbec nevěnovala, ale byla tátovi velkou oporou. Vše, co bylo kolem rodiny, veškeré starosti o děti, bylo na jejích bedrech.

Jiří Hledík na EXTREME RAA (2011)

Předpokládám, že váš tatínek si přál, abyste hrál fotbal. Vedl vás k tomu, abyste fotbal hrál?
Myslím si, že ano, ale protože už ve třech letech se ukázalo, že díky dost vážné oční vadě fotbal hrát vrcholově nebudu moci, nade mnou po pár pokusech zlomil hůl a nechal to svému osudu. Často, když se mě posluchači na přednáškách ptají, proč ultracycling dělám, ve skrytu duše trochu tajím, že si nějak kompenzuji i to, že jsem se nemohl stát tím slavným fotbalistou a plnit očekávání mého tatínka. Ty sportovní geny prostě nezapřu, i když se projevily opravdu hodně pozdě.

Proč jste si vybral právě jadernou fyziku?
Po základní škole jsem šel na průmyslovku do Jičína, kde jsem si vybral obor silnoproud. Myslím si, že už někdy ve třeťáku jsem věděl, že chci být jaderný energetik. V tu dobu se dostavěla první jaderná elektrárna A-1 v Jaslovských Bohunicích a připravovala se výstavba dalších dvou bloků. Pro techniky byla v těch 70. letech jaderná energetika obrovská výzva a příležitost.

Máte dvě děti. Jako jaderný fyzik asi nikde nezapomenete na to, kdy se narodil váš syn...
To opravdu nikdy nezapomenu, protože to bylo bohužel v den tragédie v Černobylu. Anička se zase narodila na sametovou revoluci. Tyto roky si budu pamatovat celý život.

Jak se to stane, že muž po čtyřicítce začne s náročným vytrvalostním sportem?
Poté, co jsem přišel do Prahy a začal studovat na ČVUT, jsem sportu prakticky zanechal. Ke sportu jsem dostal až zase přičiněním osudu, když jsem si zlomil nepříjemně levou nohu. Měl jsem šestnáct týdnů sádru, potom jsem půl roku rehabilitoval, vypadalo to dost špatně, ale nakonec se ukázalo, že chirurgové a ortopedi v Trutnově mě dali úžasně do pořádku. Ještě tu zimu jsem byl na běžkách. Začal jsem rehabilitovat tak, že jsem začal hodně plavat a jezdit na kole. Pak jsem k tomu přidal běh a začal jsem dělat olympijské triatlony. To bylo moje první setkání s kolem. Pak to přišlo ve 46 letech, kdy mě parta jesenických kamarádů doslova zblbla, abych s nimi jel na Tour de France za kamaráda, který nešťastně zahynul. Tam se to celé odstartovalo.

Za svoji kariéru jste se celkem čtyřikrát kvalifikoval na nejtěžší závod napříč Amerikou (RAAM), 4864 kilometrů a přes 51 tisíc metrů převýšení a limit 288 hodin. Tam musí být překlep, nebo jsou to šílená čísla.
Jsou to šílená čísla, překlep to není. Jsou to hodně tvrdá čísla, je to jeden z extrémů toho RAAMu, že toto všechno musíte stihnout v tak krátkém čase.

Co je pro vás horší? Trápit se stoupáním v horách, nebo jet nekonečně dlouhé roviny?
Jednoznačně nekonečně dlouhé roviny. To je nejen náročné na ten můj fyzický aparát, protože tam potřebujete mít hlavně silové predispozice, ale přičítá se k tomu hlava. To jsem poznal poprvé v Americe, kdy vyjedete ze zatáčky v poušti a koukáte na tu fatu morganu a nevidíte konec. ¨

Jiří Hledík na EXTREME RAA (2011)

Četla jsem, že jezdíte na kole, které se vyrábí tady v Česku, že máte svého rámaře, máte svého servisáka, který pak kolo postaví dohromady na ten rám. To si myslím, že je správná filozofie.
Za to moc děkuji. Pro mě jenom to sezení na kole, dupání a hltání kilometrů bylo málo. Protože jsem technik, tak mě zajímalo, na čem jezdím. Svoje první kolo jsem měl favorita, to bylo v raném dětství. Když jsem začal dělat ultracyklistiku, tak jsem hodně přemýšlel, na jakých kolech budu jezdit. Každý vám zaručeně doporučoval, že tato značka je nejlepší. Našel jsem svoji cestu.

Na závěr klasická štafeta otázek. Minulou neděli tu byl filantrop Jan Školník a tady je jeho otázka: „Vnímáte také to, že sport není jen o muskulatuře, že to není o fyzické síle, ale že úspěšný sportovec je především spojený s duševní silou? Do jaké míry je to o fyzickém stavu a do jaké míry je to o tréninku, přístupu a hlavě.“
Já vždy říkám, že až budeš mít ty největší krize, když už ani hlava nebude moct, ani tým si nebude s tebou vědět rady, vzpomeň si na to, jaký je smysl, proč jsi na ten závod jel, proč si to všechno dělal. My víme, že dneska už šlapání Czech Ultracycling Teamu má hluboký smysl, protože se snažíme pomáhat v rámci projektu Ultracycling for Charity. To je jedna z našich verzí, proč tento sport děláme. Doufám, že do roku 2019 se nám podaří všechny cíle, které jsme si v této oblasti dali, naplnit.

Jiří Hledík s Alenou Zárybnickou

Více o sportovních začátcích, horolezectví, plánech a výzvách k 60. narozeninám Jiřího Hledíka, o realizačním týmu a jeho složení si poslechněte v záznamu pořadu.