Na kopec ho museli nutit. Teď vodí lidi na nejvyšší alpské vrcholy
Zdeněk Hák je horolezec a skialpinista, který vloni na podzim dostal cenu za nejlepší sportovní výkon v horách nad 6000 metrů. Začínal v Rokytnici nad Jizerou. Kvůli problémům se zády se vzdal závodního lyžování a začal jezdit na běžkách, pak se dostal na skialpy a k horolezení.
Hory se staly jeho životem, je horským průvodcem s mezinárodní certifikací. Cena, kterou od Českého horolezeckého svazu dostal, byla za první český a historicky druhý sjezd nejvyššího afghánského vrcholu Nošak.
Zdeněk Hák se sice narodil v Mostě, ale když mu byly tři roky, přestěhovali se do Rokytnice nad Jizerou, záhy začal lyžovat a v žákovské kategorii objel všechny důležité závody nejen v Česku, ale i v Evropě. Když skončil svou kariéru alpského lyžaře, začal lézt a závodit na skialpech. Několikrát se stal vítězem Českého poháru ve skialpinismu, na svém kontě má několik hodnotných výstupů nejen v Alpách, ale i v Kanadě.
Na některých dětech je vidět, že je musí rodiče na kopec nutit, jiné se tam hrnou samy. Jak to bylo ve tvém případě s tréninkem?
Mě táta rozhodně nutit musel. Já jsem začal ve čtyřech nebo pěti letech a párkrát jsem musel dostat hůlkou, abych na ten kopec vlezl. Nechtělo se mi, radši bych koukal na Studio Kamarád, ale táta mě tahal každý víkend na kopec. Moc se mi to nelíbilo, nechtěl jsem. Začalo mě to bavit až později.
Slyšela jsem o tom, že tvoji úspěšně načatou kariéru závodníka v alpských disciplínách překazilo zranění zad.
Zjistilo se, že mám Scheuermannovu nemoc, což je nějaké sesednutí obratlů. Doktor mi doporučil, abych tu kariéru přerušil na dva tři roky, než si to sedne. Já jsem přerušil kariéru, ale už jsem věděl, že se vracet nebudu, že to nejde. Ani výsledky už jsem neměl v té době takové, aby mě to motivovalo.
Co pro tebe bylo podnětem, že se staneš horským vůdcem?
Já jsem potkal ve Skaláku na mši o Vánocích Vojtu Dvořáka. Ten mi říkal, že si bude dělat tento kurz, že jde na přijímačky, že se na to hodím. Já jsem si klepal na čelo, říkal jsem, že chci lézt sám pro sebe. Pak se mi to nějak rozleželo, že si zkusím jenom ty přijímací zkoušky, tam jsem dopadl výborně, tak jsem pokračoval.
Na nejvyšším vrcholu Evropy stál horský vůdce Zdeněk Hák se svými klienty více než třicetkrát. Na nádherném Matterhornu byl asi pětadvacetkrát. Právě Alpy a práce horského vůdce je naše další téma. Kdo jsou klienti, kteří si horské vůdce najímají?
Je to strašně různorodé. Mám spoustu zabezpečených klientů kolem padesátky, kteří ty peníze mají a chtějí si „užít dovolenou“, takže zaplatí nějaké peníze a očekávají za to nějaký support, že je někam vezmete, bezpečné vedení na ten kopec zpět. Pak jsou klienti z řad studentů, kteří si na to šetří i dlouhá léta, chtějí jenom na svůj vysněný kopec, na který si třeba netroufnou sami.
Není to někdy otrava zase Matterhorn a zase Mount Blanc?
Není. Samozřejmě ten Mount Blanc je choďák, kde se nic moc neděje, když se zrovna nestane nějaký obrovský průšvih, tak je ten výstup dost podobný. Ten Matterhorn mě ale baví, tam je spousta věcí, které vás mohou překvapit. Na každé túře je jiný klient, takže ta túra je diametrálně odlišná.
Výstup na Nošak označil Český horolezecký svaz za nejlepší sportovní výkon roku 2016 v horách nad 6000 metrů nad mořem. Tam ji asi poznával sám sebe…
Já jsem tam poznal sebe i kamarády, byli jsme tam skvělá parta. Tam se mi potvrdilo, kdo je můj největší kamarád (smích). Já jsem tam nejel to ani sjet na lyžích a ani vylézt na kopec, jel jsem tam zkusit si, kam až mě ta výška pustí, protože si myslím, že nemám až tak dobrou adaptabilitu na nadmořskou výšku. Že z toho byl vrchol a že jsem z toho vrcholu ještě nakonec sjel, bylo tak trochu dílem náhody. Jsem za to rád. Už jsem si v životě na dno sáhl asi víc než tam.
Na jak dlouho jste nakonec do Afghánistánu odletěli?
Byli jsme tam asi necelé tři neděle. Původně jsme tam měli odletět o pět dní dřív, stala se nám taková nepříjemná událost, že jsme nestihli letadlo. Už když jsme tam odlétali, jsem si říkal, že těch pět dní nám může sakra chybět. Nicméně když jsme tam přilétli, dostali jsme se na kopec celkem brzo, tak jsme na ten výstup měli asi deset dní, pak už se to počasí mělo definitivně zkazit. Nebyl čas na aklimatizaci a o to byl výstup v horních partiích složitější.
Na nohy ti bylo na Nošaku celkem teplo, ale přesto jsi omrznul…
Vůbec jsem to necítil, pořád jsem si s prsty hýbal, cítil jsem parádní tepelný komfort. Na ten sjezd jsem si to na tu jednu přezku zapnul, abych z těch bot úplně nevypadnul. Asi ta hodinka, kdy jsem to měl zavřené, prsty vzaly za své. Zjistil jsem to až ve stanu, kdy jsem sundal boty. Koukal jsem, že mám fialové prsty. Teď je to černé, ale bude to dobré. Pod tím černým se tam klube pěkná myší kůžička.
Jaké máš další plány?
Teď začnu prací, dlouho jsem nic nedělal. Můj poslední pracovní den byl někdy v půlce září, když jsem šel na Matterhorn, pak jsme odjeli do toho Hindúkuše, takže bych měl asi začít něco dělat. Chtěl bych už teď odjet do Švýcarska na freeride, pak se uvidí. Mám nějaký svůj tajný plán, ale ten tady říkat nebudu, protože si nejsem jistý, jestli vyjde.
Posledně seděl na tvém místě náčelník Horské služby v Orlických horách Josef Hepnar a tady je otázka, kterou ti tu nechal. „Zdeňku, jak ses těšil do rádia a co od toho očekáváš?“
Když jsem se dozvěděl, že to je rozhovor s tebou (Alenou Zárybnickou), těšil jsem se moc, dlouho jsem tě neviděl. V rádiu už jsem byl, takže nervózní nejsem. Sice jsem málem zaspal, respektive jsem se spletl o den, ale nakonec jsem to stihl.
Více o tom, jak náročné je získat certifikát mezinárodního horského průvodce, jak se zrodil nápad na expedici na Nošak a jaký byl poslední den výstupu, co říká jeho maminka na jeho poslední horolezecké kroky, jaký byl jeho první závod na skialpech, se dozvíte v záznamu pořadu…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
