Nadšený archeolog strávil měsíc na moři v člunu vytesaném z kmene
Našim tématem je tentokrát život pravěkých lidí na našem území. Dneska, máte-li chuť, se můžete pravěku přímo dotknout, stačí navštívit archeopark ve Všestarech. Hostem Záletů je jeho ředitel a zároveň vedoucí Katedry archeologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové docent Radomír Tichý.
Archeolog docent Radomír Tichý se specializuje na období neolitu, experimentální archeologii a popularizaci archeologie. Působil jako odborný asistent pro dějiny pravěku a starověku Historického ústavu Univerzity Hradec Králové a dnes je vedoucím Katedry archeologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.
Jaké jsou vůbec nejvzácnější objevy, ke kterým na území východních Čech došlo? Co považujete za největší perlu?
Je to vždycky problematické, protože archeolog se zpravidla specializuje na tu svoji tématiku a období, takže každý archeolog by odpověděl jinak. Teď třeba kolegové z hradeckého muzea zmiňovali nález mincí právě z antiky, byly to pozdně římské denáry. Takový nález dlouho dobu ve východních Čechách nebyl učiněn. Pak ještě existuje to utajené místo v Pardubickém kraji s nálezem denárů. Všimněte si, že já teď mluvím o pokladech. To je něco, co z pohledu veřejnosti táhne k archeologii. Pak je ale celá řada těch všedních nálezů, které možná nebudou nikdy tak doceněné, protože to není mimořádně zajímavá soška, není to nějaká mincovní hodnota. Tyto nálezy ale skládají mozaiku poznání minulosti. Často jsou pro nás cennější než ty poklady.
Kdy vznikla první myšlenka na to, že se postaví kousek od Hradce Králové archeopark?
Já k tomu prozradím, že na tom místě už stálo to, co v turistických mapách postupně začalo být nazýváno jako „pravěké vesnice“. My jsme tomu říkali centrum experimentální archeologie. Tam chodily školní exkurze, které byly dopředu objednané. V polích stála pravěká vesnice, ale neměli jsme tam žádné zázemí. Dlouhou dobu to takto probíhalo. Na jednu stranu to byla krásná éra, protože jsme tehdy káceli stromy replikami pravěkých nástrojů, pak jsme stavěli obydlí, omazávali jsme je hlínou, zimovali jsme v nich. Nám tam celou dobu chyběla ta možnost něco ukázat lidem v kryté expozici.
Mají návštěvníci nějakou svoji oblíbenou část expozice, místo, kam jich přichází nejvíc?
Ono je tam několik těch částí. Já bych jako možná první řekl programy. My jednou za měsíc děláme tzv. dny živé archeologie. To jsou akce, kde se lidé řadu věcí dozvědí. Jsou tam i stanoviště pro děti, výrobky pro děti. Jsou tam i zajímavé experimenty, které dělají lidé, kteří je opravdu umí dělat. Tyto akce jsou nejnavštěvovanější. Sezóna je tedy od dubna do října, ale i v zimě se lidé do archeoparku mohou podívat, i když je to jenom na dny živé archeologie.
Od vaší expedice Monoxylon uplynulo už 21 let. Právě tato výprava byla zařazena mezi deset nejúspěšnějších českých vědeckých projektů po roce 1989. Svůj název dostala podle pravěkého člunu vytesaného z jednoho kmene. Co vás vlastně inspirovalo k tomu, že jste se na tomto člunu vydali sami? Zkoumali jste už jen ten prostý fakt, že to prostě šlo?
Určitě ano. Teď to možná řeknu, že to bude znít nějak honosně, ve skutečnosti to tak není. Thor Heyerdahl, známý mořeplavec, propagoval hodně rákosové čluny, potom se podle archeologických nálezů začalo ukazovat, že právě ve Středomoří a v poměrně staré době, ještě pravěku, se používal i jiný typ člunů, a ty byly dřevěné. My jsme ty čluny testovali. Stali jsme se součástí toho, že i když jsme vnitrozemci a suchozemci, tak jsme mohli přispět k něčemu, co by nám jako suchozemcům nemělo být vlastní. My jsme při té plavbě naštvali spoustu lidí, protože jeden pan profesor z naší katedry říká, že o tom mluví hodně lidí, ale my jsme to udělali a mezitím je mírný rozdíl, který je potřeba připomenout. Já se k té akci rád vracím. Ty posádky studentů, které dnes už mají rodiny, by podle mě jely hned znovu.
Jak dlouho ta vaše cesta tehdy trvala a kolik jste upluli? Já jsem si přečetla někde, že to bylo okolo 300 kilometrů v Egejském moři.
Tam jsou takové „ztráty času“ tím, než se tam dopravíte a než zase odjedete. Ta samotná plavba trvala kolem deseti dnů. V součtu to byl ten počet kilometrů, který správně uvádíte. Pak ještě byla návaznost v roce 1998, kdy ten počet kilometrů byl ještě trochu vyšší, i když jsme nejeli celé západní Středomoří, ale byly to vybrané úseky na území Itálie, Francie, Španělska a Portugalska. Celá cesta tehdy trvala měsíc. My jsme od našeho ministerstva dopravy, myslím to při vší úctě, měli řidičák na tu pravěkou loď, který počítal s termínem dvou měsíců. Byli jsme tedy pohánění i tím, aby nám ten řidičák nevypršel.
Při posledních Záletech seděl na vašem místě rybníkář Adolf Vondrka a tady je jeho otázka pro vás: „První, co mě napadá, je záležitost rybníkářství a opatovického kláštera, který bezpochyby měl velký vliv na to, co bylo v té předpernštejnské éře. Dochází v posledních letech k nějakým dalším objevům, co se týká právě tohoto kláštera, jeho vliv na ekonomiku?
Já na tuto otázku neodpovím úplně kompetentně, protože já jsem archeolog pravěku, ale alespoň toto říct mohu: Opatovický klášter byl zkoumán jenom malým počtem archeologických sond. My o jeho rozsahu nevíme dost informací z archeologických nálezů. Já třeba jako běžný zájemce o ten problém rybníkářství a Opatovického kanálu vím, kudy ten kanál vede, někdy kolem něj jezdím. Za archeology já tedy říkám, opatovický klášter, to místo samotné bylo zkoumáno málo. Pro nás je i určitou záhadou, že se tam některé ty věci nedochovaly. Ono se to občas v archeologii stane. Ta památka může být rozebraná v pozdějších staletích a materiál je použitý na stavbu něčeho úplně nového. Je to jedna z možností, proč toho možná o tom klášteře víme tak málo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.