Jaroslav Prostějov|Dobrý večer, vážení posluchači, pane moderátore,
dnes bych vám rád vyprávěl příběh z mého života, který se odehrál v roce 1989. Byl jsem tehdy hospitalizovaný na rehabilitaci po úrazu a chodil jsem o francouzských holích. Rehabilitace byla náročná a lékaři se obávali, aby se můj stav nezhoršil.
Blížil se víkend a v naší obci právě probíhaly hody – slavnost, na kterou se těší každý. Měl jsem obrovskou touhu domů na chvíli zajet, vidět rodinu a známé. Věděl jsem ale, že nemocniční pravidla jsou přísná, a tak to bylo spíš otázkou vyjednávání než žádosti. Aby mne , jako některé jiné na vyjímku pustili na víkend domů.
Můj otec, zkušený a vytrvalý muž, se rozhodl jednat přímo s primářem. Přistoupil k němu s respektem, ale jasně a rozhodně vysvětlil, jak moc pro mě znamená krátká návštěva doma během hodů. Jak mě to zlepší i psychiku, když už jsem třetí týden na rehabilitraci. Připomněl, že přijedou i další příbuzní, a že já budu pod dohledem a v neděli večer mě zase přiveze zpátky do nemocnice. Primář měl své obavy – bál se, že bych mohl během návštěvy něco pokazit a ohrozit tak náročnou rehabilitaci. Přesto však oceňoval otcův přístup a upřímnost. Po delším rozhovoru nakonec svolil k výjimce, pod podmínkou, že budu opravdu opatrný a vše proběhne podle domluvy.Tak jsem tedy mohl na sobotu a neděli domů. Návštěva doma byla úžasná. Otec mě dovezl večer v neděli zpátky do nemocnice, vše proběhlo bez problémů a rehabilitace mohla pokračovat dál. Tento příběh mě naučil, jak důležité je v životě umět správně vyjednávat – najít společnou řeč, být trpělivý a respektovat druhou stranu. Někdy stačí jen správná slova ve správný čas.
Děkuji, že jste si poslechli můj příběh. A přeji krásný zybtek noci a úspěšný den.
Jana Jirkov|Já ráda vyjednávání, na stáncích, které jsou součástí různých akcí, poslední úspěch jsem zažila přes Watsap s kamarádem díky němuž jsem se zúčastnila moravských farmářských trhů, kde se mně zalíbila keramická kočka, stala něco přes 200 a já ji usmlouval na 200, ale záleží to vždy na lidech a jejich ochotě si myslím...
Martina|Dobrý večer Vám všem. Jsem beran a tuplovaní berani nikdy nevyjednávají. Pokud ucítí křivdu, jenom pár kroků couvnou, rozeběhnou se a zbude po nich převálcovaná zem. Zaryjou nohami v hlíně, pohodí hlavou a hrdě odkráčí pryč. Můj přítel je váha. Myslím si, že vesmír byl velmi škodolibý, když nás dva dal dohromady a doteď se baví, když sleduje mou rychlost a temperament v konfrontaci s pomalou a nerozhodnou váhou. Já jako impulsivní a chaotický člověk obdivuji na váze klid, rozvážnost, diplomacii a neskutečné umění vyjednávat. Stalo se nám, že jsme prijeli na Slovensko se zbožím ve 2 hodiny v noci a hledali misto, kde bychom v autě mohli přespat. Motali jsme se po nočnim městě jak vitr v bedně sem a tam a nic nemohli najit. Když už jsme se točili po nekolikáté, zaujali jsme mistni policii a ta po nás hned vyjela. Přitel se nadechl a vyrazil proti nim. Nepustil je k řeči a hned spustil ze máme problém a hledáme, kde bychom mohli v autě přespat. Že jsme dorazili pozdě a ubytování už jsme nesehnali. Stalo se neuvěřitelné, policajti nás ochotně dovedli až do areálu starého cukrovaru, kde parkovali i kamiony, a kde jsme se krásně vyspali až do rána. Takovych situaci jsem s tim mým vyjednávačem zažila víc a nikdy nepřestanu obdivovat, jak ze svízelné situace dokáže vytěžit to nejlepší a misku vah zvrátí na svou stranu k prospěchu svému. Učím se vyjednávat, ale moc mi to nejde. To rozeběhnutí s rohami u země je mi přirozenější. Mějme se krásně a smějme se svým dostatkům i nedostatkům. Přeji krásný večer. Martina
Allena|Já nevyjednávám není co zdravim
