Polní hraboš v autobuse

Když jsme přijížděli k zastávce u divadla, oba muži se přesunuli k sedadlu přes uličku, kousek ode mě, a asi dvacetiletý mladík rychle vstal. Zdálo se, že je chce pustit sednout.

„Jen seď. Seď,“ řekl ten, co vypadal zajímavě.

„Já ale vystupuju,“ odpověděl mladík.

„Nevystupuješ. Jedeš dál s námi,“ odpověděl ten, co vypadal zajímavě. Mladík stál mezi nimi a oba muži se s ním uličkou mezi sedadly přesunuli vedle mě.

„Půjčil jsem ti peníze,“ řekl ten, co vypadal zajímavě. „Nevrátil jsi mi je.“ „Řekl jsem, že ti je vrátím, až je budu mít. Ale neměl jsem je.“

„A proč jsi mi nezavolal?“ Mladík mlčel.

„Sehnal jsem ti práci,“ pokračoval ten, co vypadal zajímavě. „Dělal jsem ti svačiny. Je to pravda?“ Mladík přikývl.

„Řekni, že je to pravda.“

„Je to pravda,“ souhlasil mladík.

„Ale jsi polní hraboš. Jsi polní hraboš, ale já jsem člověk! Citlivý člověk, který miluje lidi.“

Vjeli jsme na most a přejížděli ho na Zálabí.

„Teď budeme vystupovat. Nesnaž se utéct,“ řekl ten, co vypadal zajímavě. Pak si oba, on a svalovec, začali natahovat rukavice. Nebylo to příjemné. Měla jsem také vystupovat a říkala jsem si, jestli nemám jít ke druhým dveřím. Ale pak jsem si řekla, kašlu na to. Vystoupím s nimi.

Autobus zastavil, dveře se otevřely a já měla strach. I ten mladík měl strach.

„Neboj se, nezmlátím tě,“ zasmál se ten, co vypadal zajímavě, mně i mladíkovi se ulevilo. Všichni jsme vystoupili.

Ti tři zůstali stát na zastávce a já šla domů. Asi po třiceti metrech jsem se nenápadně otočila. Stáli tam pořád.

Druhý den jsem tenhle svůj zážitek vyprávěla kamarádce Ivaně. Zareagovala okamžitě.

„Asi bych zavolala policii, mám z toho svíravý pocit.“ Souhlasila jsem.

 „Máš pravdu. Svíravý pocit jsem měla také. Ale kdybych zavolala policii, co bych jim řekla? Ten mladík se vším souhlasil. Půjčil si peníze a nevrátil. Toho, co s ním mluvil, dobře znal. Bylo odpoledne, všude plno lidí. Šlo jim o to, nahnat mu strach, aby peníze vrátil co nejdřív. Navíc ten, co s ním mluvil, byl hodně hlasitý. To, co jsem slyšela já, slyšel celý autobus. Byla to výchovná lekce, vedená netradičním, odstrašujícím způsobem. Tomu klukovi muselo být strašně a já jsem přesvědčená o tom, že bude dělat všechno pro to, aby se do takové situace už nikdy nedostal. Přála bych mu to.“

Moje milá nedělňátka, vyprávěla jsem vám o tomhle setkání v autobuse proto, abych varovala všechny mladé lidi, kteří si neuvědomují, že se mohou během vteřiny, díky své chybě, dostat poprvé v životě do situace, kdy pocítí absolutní bezmoc.