Nejstarší host pardubického studia: Mluvil jsem s Wichterlem, když vynalézal čočky

„Do budoucna už nemá cenu se dívat. I když bych třeba potřeboval zdraví, tak mi každý řekne, abych si otevřel občanku, podíval se, kolik mi je let a neotravoval. To mi říkají, když si stěžuju, že mě něco bolí,“ tvrdí emeritní primář očního oddělení Pardubické nemocnice.

A pokračuje: „Člověku se vybavují ty zážitky z minulosti čím dál intenzivněji. Měl jsem koníček, že jsme s jednou stejně starou paní probírali staré Pardubice. Když jsem ji navštěvoval v domově důchodců, tak jsme si vybrali jednu ulici a vzali jsme to jeden krám za druhým. Trénovali jsme paměť. Vzpomínali jsme, kdo tam byl a co prodával. Třeba jak je ten plac u pošty, tak tam byl knoflíkář Karásek.“

Očař měl být patologem

Pardubický rodák původně studoval medicínu v Praze. „Tam jsem zvládnul většinu zkoušek. Přešel jsem do Hradce, kde nás bylo pět v semestru. Chodil jsem k profesoru Fingerlandovi. Šli jsme pitvat, prohlížet preparáty. Tam jsem poznal, že patologie je klasikou medicíny. Ostatní hádají, zatímco tady to otevřete a vidíte. Následně jsem čekal, až se na patologii objeví místo. Mezitím profesor Vanýsek budoval oční kliniku. Tam se vytvořila taková parta, že se nedalo odejít.“

Profesor Vanýsek byl podle Iserleho velmi průbojný a zajímal se o novoty. „Jednou mě pověřil, abych si sehnal časopis, ze kterého jsme se dozvěděli o jednom profesorovi z Anglie, který vložil čočku do oka a člověk díky ní viděl. Sehnali jsme si optika, který to vybrousil a udělal z plexiku. My jsme se takovou čočku báli do oka dát.“

První operaci ohrožovala koza

Jan Iserle se při jednáních dokonce dostal až k profesorovi Wichterlemu. Ten měl hmotu na kontaktní čočky. „Ale zastavilo se to s tím, že jde o pokusy na lidech. Čočky z plexiku vycházely z toho, že za války letcům v zasažených kabinách zůstávaly štěpiny z plexiku v očích. Optik nám tedy vyrobil deset takových čoček.“

Na prvního pacienta vzpomíná Iserle s úsměvem: „To byl muž, který měl doma kozu a už neviděl. Vyndala se mu čočka a dali jsme mu umělou novou. Tenkrát ještě byly jeptišky za sestry na sálech. Ty se modlily, aby to dopadlo. Pořád chtěl domů, že chce podojit kozu. I když další pacienti už měli oči podrážděné, byli jsme první v Evropě kromě Anglie, komu se něco takového povedlo.“