Než přišla, nežil. Choroba našla workoholikovi čas pro sebe

„Poznal jsem ji tak, že jsem postupně přestal cítit čtvrtinu těla. Doktoři mi zjistili tuhle diagnózu. Naštěstí jsem ji prý podchytil relativně brzy. Díky moderní medicíně se povedlo mě víceméně vrátit do původního stavu. Cítím se dobře.“

Nemoc bere Lukáš jako výzvu. „Vidím termín 15 let, dokdy bych měl stihnout všechno, co jsem si v životě plánoval. Býval jsem workoholik. Své sny jsem odkládal. Ale třeba bych na ně pak neměl síly. Takže teď chodím na fotokurzy, každoročně přejíždím republiku na kole. Dřív jsem život trochu zahazoval a jenom jsem pracoval. Vracím se trochu zpátky a začínám si život užívat. Paradoxně jsem za tu diagnózu rád.“

K umění se propracoval

Narodil se v Pardubicích a celý život tam má trvalé bydliště. Ale zatím pracuje hlavně v Praze. Věří, že se jednou domů vrátí víc.

Od rodičů měl umění v podstatě zakázané. „Chtěli, abych studoval něco normálního. Proto jsem chodil na potravinářskou průmyslovku a učil jsem se na mlynáře. Zkusil jsem si i chemickou nástavbu. Pak jsem se ve dvaceti sbalil a šel jsem se do Prahy učit zpívat. Vygradovala tak moje touha. Chtěl jsem, aby byl každý den jiný. Zadařilo se.“

Lukáš Jindra měl pár snů jako zazpívat si hlavní roli v muzikálu, objevit se po boku Lucie Bílé a podobně. Všechno se mu už splnilo. „Jako dospělý si užívám, že můžu dělat tu muziku. Nemám už konkrétní cíle. Nejvíc se pořád cítím být zpěvákem, poslední dobou hlavně muzikálovým. Teď třeba hraju ve Fantomovi opery.“