Nejhorší byly transporty na východ

Miluška Kallistová, rozená Coufalová, je dcerou legionáře, který za první republiky pracoval na četnické stanici v Dolní Čermné. Po záboru Sudet se přesunuli do nedalekého Letohradu. Přes tamní železniční uzel projížděly transporty vojáků na frontu, vězňů do koncentračních táborů a opačným směrem vlaky plné válečných invalidů a evakuovaných zajatců.

Drážní zaměstnanci se snažili vězňům v transportech pomáhat. "Odvedli jsme stráže do jídelny," vzpomíná Miluška,"a v plechovkách nosili lidem do zamřížovaných oken kafe." V Letohradě se vždy lokomotivy měnily a transporty s vězni odvážely německé lokomotivy s německou osádkou. Ke konci války byl ale nedostatek strojů i lidí. "A tak museli jet naši chlapy, " říká Miluška, "přijeli vyděšení a že nesmí říct, co viděli, jinak je zabijí." 

Předválečné školní foto z Dolní Čermné|foto:archiv Milušky Kallistové

Drážní zaměstnanci v Kyšperku podle vyprávění Milušky Kallistové škodili Němcům, kde mohli. Německé transporty nutili "přezbrojit". První vagón za lokomotivou býval označen červeným křížem, ale byly tam potraviny pro vojáky na frontu. Železničáři pak ve výtopně navrtali vagón zespoda a nakradený proviant nosili pak partyzánům do lesa.Ke konci války byli už okolní lesy plné lidí, kteří utekli z evakuačních transportů. Vytvářeli partyzánské skupiny, které by ale bez podpory místních nepřežily. 

"Víte, my jsme se tomu Hitlerovi ze začátku chcechtali," vzpomíná Miluše Kallistová, "kdopak mohl tenkrát tušit, co ten šašek v Evropě způsobí."