Od největší železniční katastrofy v Česku uplynulo 55 let, zahynulo tehdy 118 lidí

Ve Stéblové měl parní vlak jako obvykle počkat na motorák z Pardubic, aby se na jednokolejné trati vyhnuly. Z dodnes nejasných důvodů ale dal průvodčí náhle znamení k odjezdu a vlak se rozjel. Prý v husté mlze zahlédl zelené světlo, které přisoudil výpravčímu.

Ten byl ale v tu dobu v kanceláři. Nikdo z posádky si po rozjezdu nevšiml návěstí stůj, ani neslyšel varovnou píšťalku výpravčího.

„Velká rána, popadali jsme na zem, pak jsem šel dopředu a tam už jsem viděl dva vlaky v sobě. Katastrofa, hrůza, panika, nářky, tma,“ vzpomíná Jaroslav Peterka.

Tehdy sedmnáctiletý student hradecké stavební průmyslovky se vracel domů do Pardubic. Měl štěstí, pravidelně jezdil s kamarády v prvním vagonu, na nádraží ale přišli na poslední chvíli, a tak nastoupili do posledního vozu.

Sanitky tehdy odvezli přes stovku zraněných. V přeplněné hradecké i pardubické nemocnici leželi i na lehátkách na chodbě. „Byl to opravdu kov, dřevo a lidé dohromady,“ popisuje pan Peterka.

U Stéblové se ale našli i cestující, kteří zraněným pomáhali. Nebýt jich a zdravotníků, následky srážky by byly ještě hrozivější.

„Začalo to pomalinku hořet, takže jsme začali lidi, co leželi nejblíž, odtahovat. Za chvíli to bouchlo, takže jsme odtažený odtahovali ještě dál. A jeden ten zraněný se mi představil, říkal, že se jmenuje Hradecký. Nakonec začal normální, skoro normální, život a mě vrtalo hlavou, jak tenhle raněný dopadl a to mě trápilo padesát let,“ vypráví Jaroslav Peterka.

Nakonec to pan Peterka nevydržel a v novinách svůj příběh zveřejnil. Na jeho výzvu se ozval pan Hradecký z Letohradu, přesně ten, kterému kdysi zachránil život.

Oba muži se poté setkali. Osudový 14. listopad 1960 je ale silně poznamenal.