Od Vlacha po Bacha. Dobrý akordeonista musí umět zahrát všechno, říká Štefan Brychnač

Pane Brychnači, teď jsme u vás doma a máme možnost poznat vaši dceru, která kráčí ve vašich stopách. Začala s hudbou později, nebo jako vy v pěti letech?

“S hudbou začala hodně brzo. Už v roce zazpívala písničku, protože ve stejném věku už plynule mluvila. Tou písní bylo Ave Maria a zazpívala to tak, že to každý poznal a bylo jí rozumět. Pro zpěv má tedy neuvěřitelné nadání. Později jsme jí koupili klávesy, na ty se během pár dní naučila několik písniček ve stylu adagio, protože se jí od mala líbí jenom vážná hudba. No a v 10 letech z ničeho nic vzala akordeon do ruky, něco jsem jí ukázal, ona to okamžitě zahrála. Má neskutečnou paměť a neskutečný sluch.”

Která z těchto dvou harmonik to byla? Máme tu dvě a další dvě vidím v kufru.

“Ty už jsou schované, protože jsou malé. Teď už má větší „Hohnerku“. Když bude pokračovat, tak co je moje, bude její.”

Vy učíte svoji dceru sám, stejně jako vás učil váš tatínek?

“Ano. Já jsem měl více učitelů. Tatínka, od kterého mám základy. Pak pana Kopeckého, což byl učitel v důchodu, který na profesionální úrovni ovládal sedm nebo osm nástrojů. Jako první měl soukromou hudební školu, hrál 25 let první housle v Národním divadle. Pak na konzervatoři jsem měl pana profesora Tesaře. Dnes se učí hlavně líbivé skladby. Muzikanta nedělá to, že vystuduje šest hudebních škol, nebo že vyhraje řadu soutěží. Profesionálního harmonikáře dělá to, že musí umět zahrát všechno, od Vlacha po Bacha.”

Stefanie, ty hraješ s tatínkem pravidelně na akordeon, nebo si hraješ sama?

“Jak kdy. Od mala jsem poslouchala tátu a chtěla jsem si to zkusit. Naučil mě první písničky a potom jsme to zkusili.”

Tvůj tatínek je známý muzikant, který vystudoval brněnskou hudební konzervatoř. Chtěla bys sama hrát spíše podle sluchu, nebo bys chtěla hudbě rozumět a vystudovat třeba konzervatoř?

“Ještě přemýšlím, ale spíš bych chtěla být doktorka.”