Petr Kotvald před 30 lety: prodal auto, aby klávesákovi koupil nástroj

Dnešní host začínal s Orchestrem Karla Wágnera po boku Hany Zagorové. Loni oslavil třicet let sólové kariéry. Budeme mluvit také o muzikálech nebo divadelním představení Koule, ve kterém hostuje v Klicperově divadle v Hradci Králové. Petr Kotvald je hostem dnešních Záletů.

Když vám bylo dvacet, vyhrál jste jihlavskou Mladou píseň a město Jihlava tak stálo na startu vašeho uměleckého života. Jak to tehdy chodilo, když člověk vyhrál důležitou soutěž?
„Já myslím, že jsem ani netušil, co se může stát. Já byl amatérský zpěvák, který jel na nějakou soutěž a nepřemýšlel, že by mohl někdy zpívat profesionálně. Byl jsem rád, že jsem si někam mohl jet zazpívat. Když to skončilo, tak jsem prožíval zklamání, protože jsem měl pocit, že přijedu domů a bude drnčet telefon, ale on nedrnčel. Taky proč by ve Staňkovicích drnčel. Ale zavolal mi Vítězslav Hádl, který dělal dramaturga Děčínské kotvy a znal mě z té soutěže v Jihlavě. A zeptal se, jestli bych nechtěl v jednom regionálním večeru věnovanému sportu jednu písničku zazpívat. Já to zazpíval, dostal jsem druhou cenu a tím jsem se možná trošku zviditelnil.“

Holky z naší školky byl nejznámější československý hit. Čím se to stalo, že tahle písnička měla takový úspěch?
„To netuším, to se prostě tak stalo. Hudební nápad je jedna věc, text byl geniální nápad Pavla Žáka, dával tam ty jména, holky se v tom hledaly a která tam to jméno nenašla tak byla zhrzená, tak jsme točili další verzi, kde byla jiná jména a tak. Ale líbilo se to napříč generacemi, dětem, maminkám, babičkám. To byla věc, která měla masový záběr. Ale myslím, že tyhle věci se naplánovat nedají.“

Petr Kotvald natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Vrátíme se do roku 1986, vy jste naposledy vystoupil s Hanou Zagorovou a Standou Hložkem a pak po třech měsících jste měl první samostatný koncert. Jak tohle rozhodnutí hodnotíte s odstupem třiceti let?
„Je za mnou osmnáct natočených alb, přes 3000 koncertů a setkávání s diváky a je fajn, že potkávám posluchače a diváky, které tyhle písně baví. Já myslím, že jsem udělal moc dobře a byl to šťastný, i když velice těžký krok.“

Před prvním sólovým koncertem jste poctivě zkoušeli a vy jste přišli o klávesáka. Jeho tehdy nahradil velmi mladý Martin Kumžák.
„Ten klávesák byl šikovný, nazkoušeli jsme a týden před prvním turné nám řekl, že nepojede. A my jsme si našli toho Martina, tomu bylo tak 17 a on řekl, že by si s námi zahrál, ale že nemá nástroj. Tak já jsem prodal auto a za ty peníze jsem mu pořídil syntezátor dovezený z venku a na ten Martin začal hrát. Navíc když jsme vyjeli na to turné, hned druhý den si Martin zlomil ruku a musel hrát jen levou.“

Mumuland, Gejzír nebo taky Milujem se čím dál víc, to jsou jen některé z hitů vaší sólové dráhy. Sám říkáte, že Mumuland byl historicky šťastnou volbou. Asi v mnoha ohledech?
„Občas bylo fajn potkat písničku, která byla známá nejen u nás v koupelně. To byl rok 2001 a já točil album. Ale Jindra Parma, který mi tvořil album, přišel s tím, že má nápad, na letní písničku, která se tam asi úplně nehodí, a já od prvního taktu věděl, že to je ta správná píseň a věděli to všichni ve vydavatelství. To je písnička, která to album nejen prodá, ale zastíní i to ostatní.“

Jako Ježibaba nebo Paris jste se objevil v muzikálech a sám sebe jste hrál v divadelním představení Koule v Klicperově divadle v Hradci Králové. Hra měla premiéru v květnu 2012 a vás prý oslovil David Drábek těsně předtím?
„Bylo to snad 10 dní před premiérou a já jsem o nich téměř nic nevěděl, takže jsem se cítil dotčeně, když mi někdo volal, že bych měl zpívat na premiéře nějaké divné hry, která má popisovat nějaké divné věci z osmdesátých let a co si to dovolujou, že jim propojím ty osmdesátky. No ale něco jsem si přečetl, ta hra už byla čtená v rozhlase a měla kolem sebe zvláštní kauzy. Takže jsem na tu zkoušku přijel a najednou přede mě vystoupili herci a já byl úplně per plex a říkám si, že to je fantastický a tam prostě musím být. A najednou jsem měl strach, aby si to nerozmysleli. Je to krásná zkušenost, s tou hrou nemám nic společného, to je zkrátka benefice Pavly Tomicové, která hraje hlavní roli, a já tam přijdu, až když hra skončí a zpívám. Nakonec jsem na to hrozně pyšný. Vlezlo mi to pod kůži a ty kolegy miluju.“

Petr Kotvald

Ve Východních Čechách jste v roce 2002 odzpíval svou první řadu Vánočních koncertů v Lanškrouně a ve Smiřicích a stala se z toho tradice.
„Je to fakt, to máme už asi patnáctou sezónu, Vánoce hrajou gloria a je to díky tomu, že tam mám přátele. Dlouho jsem spolupracoval s pardubákem Jirkou Ševčíkem, on mi dělal taky PR managera a díky jemu jsem tahle místa poznal a jsou to nádherné koncerty. I letos série koncertů bude a začínáme 3. prosince v Jihlavě. Bude to open air, venku mě to hrozně baví.“

Četla jsem, že posloucháte George Michaela a byl jste na jeho pražském koncertě v roce 2011, kde vystoupil s Českým národním symfonickým orchestrem.
„Na koncertě jsem byl asi sedmkrát, o mně se ví, že jsem do něj byl zamilovaný, jsem a budu, protože to je na celý život. Mně jednou řekl Jirka Ševčík, že má George Michael koncert v Lipsku a že bychom tam měli jet. Tak jsme jeli a já už po prvním koncertě přijel domů a hledal, kde bych ho mohl ještě slyšet a objel jsem v té sezóně ještě čtyři jeho koncerty. A když tady byl ve Státní opeře, tak jsem ten lístek nesehnal, ale nakonec mi pořadatel volal, že vstupenky má, ale musím si koupit celou lóži za 25 tisíc a já si jí koupil a vstupenky jsem dal mým blízkým, protože jsem je tam chtěl mít. Pro mě se ten koncertní zážitek nedá ničím nahradit.“

Minulou neděli tu byl arborista Martin Brejník a tady je jeho otázka pro vás: „Jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Beatles?“
„Tak to jste mě dostali, protože ne že bych je neznal nebo neměl rád, ale já se k nim musel prokousávat roky. Já byl odkojený jinou muzikou, nicméně jsem se k nim dostal, tak když, tak Michelle.“

autor: ZAR
Spustit audio