Po amputaci nohy jsem měl čistou hlavu
Tentokrát pozvání přijal muž, se kterým si život párkrát nepěkně pohrál. Musel obětovat svou nohu, aby mohl žít dál a sportovat. Jaroslav Petrouš teď čtyři roky po operaci ale žije naplno.
Česko reprezentuje ve vrhačských disciplínách – v hodu oštěpem, diskem a koulí. Je trojnásobným bronzovým medailistou z mistrovství Evropy, držitel evropských i českých rekordů. Trénuje v Pardubicích a kromě své profese baristy se věnuje naplno i svým dvěma dětem. Myslí také na lidi, kteří se s podobným postižením, jako má on sám, musí vyrovnat.
V roce 2011 jsi musel udělat zřejmě asi nejtěžší své vlastní životní rozhodnutí.
Ta doba byla hrozně dlouhá. Ten úraz se stal v roce 2005 a následovalo asi osm operací. Bohužel místo, aby se to lepšilo a zbavil jsem se kompenzačních pomůcek, ta noha reagovala spíše negativně. Vyústilo to v to, že jsem začal trpět permanentními bolestmi, které bohužel nešly ničím utišit. Léčba, kterou mi nabízeli, byla léčba morfinem. To jsem tenkrát ve 33 letech nebyl schopný přijmout. Víceméně mi v tom rozhodnutí pomohlo to, že jsem byl handicapovaný sportovec a jezdil jsem na světové soutěže a v tom roce 2011 konkrétně jsem byl na mistrovství světa na Novém Zélandu, kde bylo asi 200 amputářů. Já měl možnost je po celou dobu sledovat při všech možných činnostech. Uvědomil jsem si během pár dnů ten obrovský rozdíl ve výrazu tváře. Oni měli úsměv a já měl tvář zkřivenou bolestí. Během toho pobytu a cestou v letadle ta myšlenka uzrála. Manželce jsem na letišti, když jsme se přivítali, oznámil, že jsem se rozhodl, že si tu nohu nechám dobrovolně amputovat.
Manželka je zdravotní sestra. Jaká byla její reakce?
Myslím si, že perfektní. Ona není jenom zdravotní sestra, ale je to moje v podstatě partnerka už od základní školy, protože jsme spolužáci. Žijeme spolu už teda strašně let, takže se známe úplně dopodrobna. Musím říct, že její reakce byla, že když já se pro něco rozhodnu, tak ví, že to mám dlouhodobě promyšlené. V podstatě mi řekla, že za mnou stojí a že mě v tom podpoří. Bylo tam to, co člověk potřebuje cítit, to byla ta jistota, že na to nejsem sám.
Teď s tím čtyřletým odstupem splnilo se to očekávání, které si před tou náročnou operací a náročným rozhodnutím měl?
Stoprocentně, i když si se mnou život zahrával i dál. Já musím říct, že tím, že jsem měl čistou hlavu, protože ty amputace jsou většinou po nějakém zranění, lidé se probudí na pokoji po závažné operaci, chybí jim končetiny, první, co to zasáhne, je hlava. Já jsem toto právě neměl a v podstatě 21. den po amputaci jsem byl schopen chodit s protézou bez francouzských holí, takže to byl neuvěřitelný progres. Bolesti po amputaci byly neskutečné, ale jinak bolesti jsem už neměl. Podvědomě jsem věděl, že mám vyhráno.
Jaroslav Petrouš je členem atletického oddílu Hvězda TPS Pardubice. Začínal kdysi s fotbalem. Atletiku trénuje od roku 2008. Já jsem četla rozhovor s tvojí trenérkou Evou Hrdinovou a přišlo mi, že je to docela rázná žena a přísná trenérka, přesto laskavá jistě.
S tím souhlasím. Je to velmi rázná žena a musím říct, že jí opravdu vděčím za ty úspěch, kterých jsem dosáhl.
Změnila se tvoje postava díky tréninku?
Musím říct, že hlavně díky atletice. Já, když jsem se před patnácti lety ženil, jsem měl 70 kilo. Teď, když se vážím bez protézy, vážím nějakých 96 kilo s tím, že ten rozdíl před amputací a po amputaci bylo deset kilo, takže se to k tomu přičítá, takže mám nějakých 106 kilo. 36 kilo je výrazná změna. Vděčím za to atletice, Evě i jejímu tatínkovi Pavlu Studničkovi, který sledoval od začátku můj progres.
Liší se nějak tvoje příprava a příprava zdravých sportovců? Vyžaduje nějaký speciální způsob relaxace?
Ta příprava se hlavně liší v tom, že ten sport handicapovaných je v naší republice strašně mizerně podporovaný. My to máme tak, že oddíl shání peníze a já jako sportovec si sháním na sebe peníze. Mám možná výhodu v tom, že jsem trochu mediálně známější a trochu se mi daří ty finance shánět. Jsme jediná republika v Evropě, kde ten sport handicapovaných na reprezentační úrovni není zprofesionalizovaný. Je to znát i na té výkonosti. Medaile z velkých mítinků se vozí rok od roku míň a míň. Já třeba přijdu urvaný z práce a jede 100 kilometrů do Pardubic na trénink. Ty podmínky teda nejsou ideální. Ta rekonvalescence nebo rehabilitace je o to náročnější, že na ní není dostatek času.
Jaroslav je profesí barista. Této činnosti se věnuje od roku 2003. Jaké byly tvoje začátky? Proč ses rozhodl pro kávu?
Ty začátky byly taky strašně úsměvné. Já jsem do té doby pracoval ve společnosti, která měla potravinový řetězec. Dostal jsem se do studia, kdy jsem si chtěl založit rodinu a to při té práce nebylo dost dobře možné, protože jsem myslel na to, že mi někde procházejí salámy a tak. Takže jsem se dobrovolně rozhodl, že si najdu jinou práci. Moje maminka tenkrát pracovala v kávové společnosti a jednou přišla domů a říkala mi, že tam hledají obchodní zástupce. Řekl jsem si, že to půjdu zkusit. Přijali mě, i když jsem jim na pohovoru řekl, že o kávě nic nevím a ani ji nepiju, ale že jsem učenlivý.
Piješ teď už kávu, když je tvojí profesí?
Miluju kafe, ale miluju prostě kávu, kterou připravuje barista. Kávová kultura v České republice je pořád na mizerné úrovni, byť se snažíme pro to dělat všechno možné i nemožné, ale chybí nám ty televizní pořady typu vaření. Kultura stravování se strašně pozvedla, ale ten pořad s kávou tady stále chybí. Je nás strašně málo, kteří můžeme vzdělávat i širokou veřejnost a i tu odbornou. Není to zatím ještě moc vidět. Když to vezmu z globálu, tak se stále řadíme mezi ty země, kde ta kávová kultura bohužel je špatná.
Teď už míříme do Pece pod Sněžkou, tentokrát půjdeme 30.května na Sněžku pro malého Vojtíška Měska. Před námi tady leží program. Začínáme už v 8:30. Jak bude celý den vypadat?
Tak všechny posluchače hlavně zvu do Pece pod Sněžkou. Není to jenom o výstupu, ale je to i krásný dětský den. Na centrálním parkovišti v Peci bude spousta atrakcí a možnost si vysoutěžit volné vstupenky na bobovou dráhu. V devět hodin bude startovat Běh do nebes. Je to extrémní běh. V 9:05 bude startovat pochod. Přibližně v 10 hodin budu startovat já s ostatními amputáři od kapličky pod Obřím dolem. Jde o to se dostat nahoru, pak pokud možno co nejrychleji dolů. Určitě taky všechny zvu na koncert Janka Ledeckého, za což bych mu chtěl moc poděkovat, protože koncert nám udělá bez nároku na honorář. Přijede s celou kapelou a zahraje svoje největší pecky. Koncert začne ve 14 hodin a v 15 hodin bude slavnostní zakončení akce, kde předáme šeky a jedno velké překvapení pro rodinu. Moc děkuji i tobě, protože už potřetí s námi na tom budeš spolupracovat a moderuješ celou akci ještě s Martinem Zachem.
Žiješ v Praze, ale trénuješ v Pardubicích. Znáš tam něco jiného, než je stadion? Máš v Pardubicích chvilku na to, aby ses prošel po městě?
Znám. Bylo období, kdy jsem tam trávil spoustu času. Bylo to, když jsem byl v těch rehabilitačních procesech, kdy jsem měl i možnost víc trénovat. Město znám, snažil jsem se tam navštěvovat kavárny a zjišťovat kávovou kulturu v Pardubicích. Nicméně musím říct, že ta špatná kávová kultura se týká i mého oblíbeného města a vlastně druhého domova, tedy Pardubic. Věřím, že si tam dáme za pár let všichni v spoustě kavárnách výbornou kávu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka