Poklad století z Pardubicka uvidíte na podzim. Místo nálezu je stále tajné

Mince, bankovky, státovky, směnky, šeky, cenné papíry, nouzová platidla, poukázky, žetony i předmincovní typy platidel zkoumá v historických souvislostech numismatika. Ta je jedním z oborů, který zajímá hosta těchto Záletů historika profesora Petra Vorla, prorektor pro rozvoj Univerzity Pardubice.

Řeč bude taky o pokladech. Jeden takový vskutku čerstvě nalezený poklad stříbrných mincí na začátku roku představili zástupci Východočeského muzea v Pardubicích (VČM).

Profesor Petr Vorel je specialista na platidla a hlavně český historik, který se zabývá dějinami raného novověku, hospodářskými dějinami a také regionalistikou. Po absolvování gymnázia v Přelouči vystudoval filozofickou fakultu v Praze. Pracoval ve Východočeském muzeu v Pardubicích, pak na pardubické univerzitě. Dnes je jejím prorektorem pro rozvoj.

Čím to je, že vás numismatika zaujala už na gymnáziu?
Možná to bylo už dřív, možná to bylo už v dětství, protože děti si rády prohlíží věci, které najdou na půdě, člověk tam narážel i na mince. U mě ten zájem o sbírání mincí, což je něco jiného než potom odborná numismatiky, má kořeny v hlubokém dětství a rozvíjel se potom i na střední škole i vysoké škole. Když mi po absolutoriu na filozofické fakultě bylo nabídnuto místo tady ve Východočeském muzeu jako místo numismatika, tak jsem neváhal ani chvíli. Mohl jsem ten starý zájem ještě třeba i sběratelský přetransformovat v zájem odborný a vědecký.

Jak vnímáte, vy numismatici, peníze? Co jsou pro vás?
Platidla jsou pro nás historickým předmětem, památkou, pramenem, který byl ve své době vyňat z toho peněžního oběhu. Platidlo bylo buď přímo umístěno do muzejních sbírek, aby dokumentovalo konkrétní předmět, anebo bylo schováno, skryto někým, protože si myslel, že za deset let si to vybere, ale už si to nevybral. Tím se dostáváme k těm pokladům.

Na začátku roku oběhla Česko zpráva, že tady v Pardubickém kraji se našel unikátní soubor stovek českých denárových mincí z přelomu 10. a 11. století. Do sbírek ho získalo VČM. Už je k vidění?
K vidění samozřejmě není. Teď probíhá jeho konzervace a základní zpracování, což je poměrně složitá věc, protože přeci jenom jsou to mince staré více než 1000 let. Nechceme, aby se ten nález dočkal osudu jiných podobných depotů, které pak třeba 20 let ležely někde v muzejním depozitáři, nikdo nevěděl, co v nich pořádně je. Veřejnost bude mít možnost se s nálezem seznámit už někdy v září. A ne, neřeknu vám, kde se poklad našel.

Čtěte také

Přesto se zeptám. Kolik lidí vlastně ví, kde přesně se ten poklad našel?
Opravdu to ví jenom nálezce. Je otázka, do jaké míry jsou jeho informace relevantní. To se pozná až v momentě, kdy se na tom místě provede nějaké dohledávka. Já teď nemohu říci, že to, co nálezce při předávání tvrdil, je pravda. To se musí ověřit.

Pojďme teď k úplným začátkům. Ve které době byla podle vás platidla nejkrásnější?
Podle mého názoru to bylo 16. století, kdy se jednak stále ještě platilo penězi z drahých kovů, byly ze stříbra a ze zlata. Mělo smysl si je schovávat třeba na pozdější dobu. Také to fungovalo tak, že jste mohla jako platidlo použít třeba mince staré třeba dvě stě let, protože jejich hodnota byla dána tím kovem. Začíná taky období renesančních mincí. To znamená, že je tam otázka i umělecké kvality, kterou ty mince nepochybně mají. Za vůbec nejkrásnější minci, v Pardubicích se to říká dobře, je Pernštejnský tolar, který byl sice ražen v Kladsku, ale byl ražen vrchností pardubickou, majitelem Pardubic, který na to měl peníze. Když si to srovnám, tak směle označím tuto minci za nejkrásnější ražbu celé tehdejší Evropy, to znamená 40. léta 16. století.

Jak tedy vypadala?
Představte si kotouček stříbra o průměru zhruba 4 centimetry a hmotnosti zhruba 30 gramů. Protože byla ražena v Kladsku, což byla součást Českého království, má na jedné straně českého lva jako zemský znak, okolo má opis - mince Hrabství kladského, kterým se identifikuje s tou zemí, kde byla ražena. Na druhé straně je potom znak pánů z Pernštejna, tím se dostáváme k těm Pardubicím, znak kladského hrabství a v opise jméno vydavatele Jana z Pernštejna.


Řekl bych, že Ema Destinová k tomu, že se ocitla na dvoutisícovce, přišla jako slepý k houslím.

Jak se vám líbí současné české koruny?
Líbí se mi velmi jako předměty. Myslím si, že se povedly papírové bankovky i kovové mince. Myslím si, že se máme čím chlubit. Nakonec kovová padesátikoruna byla krátce po svém vzniku vyhlášena i nejkrásnější tehdejší evropskou mincí. Papírová platidla jsou také velmi podařena. Myslím, že ta série patří k tomu nejlepšímu, co v dobách papírových platidel u nás kolovalo.

Prozraďme, proč jsou na platidlech různé osobnosti. Má to nějakou logiku?
Celá ta škála byla vytvářena vlastně ještě v době, kdy existovalo Československo, kdy se po vzniku nového názvu státu začaly připravovat i nové peníze, které by nahradily ty staré socialistické. Vznikly určité návrhy, kde se zachovala ta parita česko-slovenská, že se budou střídat osobnosti z dějin českých a slovenských. Jenže pak se Československo rozdělilo, v roce 1993 bylo nutné vytvořit nová platidla. Prvním platidlem českým papírovým byla dvoustovka s Komenským. To bylo dáno tím, že na Komenském se reprezentace dohodly předem, že je společný Čechům i Slovákům. Mířím k tomu, že vlastně v té době bylo dáno, jaké osobnosti tam budou a byly seřazeny chronologicky. Počínaje Přemyslem Otakarem I. na dvacetikoruně až po pětitisícikoruny s Masarykem. Problém byl potom v tom, když se Slovensko oddělilo, tak si modifikovali tento princip. V české řadě vypadly slovenské osobnosti. Pak bylo rozhodnuto, že budou nahrazeny jinými osobnostmi, ale aby byla zachována genderová parita, tak na místo slovenských osobností byly doplněny významné české ženy. Počínaje Anežkou Českou na padesátikoruně, na stovce máme Karla IV., potom Komenský uprostřed, pak máme pětistovku, kde máme Boženu Němcovou, pak na dvoutisícovce máme Emu Destinovou. Tyto ženy se dostaly na české bankovky, aby zaplnily tu mezeru, která vznikla rozdělením státu. Řekl bych, že Ema Destinová k tomu přišla jako slepý k houslím, že se ocitla na dvoutisícovce.

Petr Vorel s Alenou Zárybnickou

Které nejdůmyslnější ochranné prvky podle vás dnes peníze mají?
O tom lidé ani pořádně nevědí. Ti bankéři to do jisté míry tají. Obecně jsou známy proužky, průsvitky, hologramy, které tam jsou. To je na první pohled vidět. Ta ochrana se musí neustále zvyšovat tím, jak se zvyšují technologické možnosti falzátorů. To je jednoznačné. Když si vyberete z banky větší obnos v hotovosti a projedete si je, nejsou-li to nově vytištěné bankovky, je to směs bankovek z různých dob, vidíte, že je tam několik ročníků. Všechny naše bankovky mají několik emisí, které se od sebe liší rokem emise. To poznáte snadno, ale také se liší ochrannými prvky. Nejstarší jsou postupně stahovány. Už třeba neplatí žádná bankovka z těch prvních emisí vydaných v roce 1993. Ty jsou všechny staženy, nebo jsou nahrazeny novými emisemi, které mají ty prvky vyšší.

Při posledních Záletech seděl na vašem místě trenér leteckých akrobatů Stanislav Bajzík z Moravské Třebové a nechal vám tady otázku: „Chtěl bych se zeptat, jestli v Moravské Třebové našli, nebo nenašli nějaký poklad?
To je otázka trochu složitější, protože to je moravské město, které je součástí dnešního Pardubického kraje, ale historické kořeny jsou moravské, což neznamená, že se tam nalézají jenom moravské mince. Jako historické město nepochybně Moravská Třebová má v sobě ukryto mnoho pokladů. Mnoho pokladů bylo nalezeno, ne o všech samozřejmě víme, protože ne každý nálezce je natolik psychicky integrován, aby dokázal s nálezem, který objeví, udělat to, co udělat má. Nicméně já bych možná tu opověď možná trochu specifikoval v tom, že z hlediska Moravské Třebové je podle mého názoru tím největším pokladem moravskotřebovský zámek. To je to nejcennější z hlediska hmotného dědictví, co Moravská Třebová má. Myslím si, že dokázala, že o něj umí pečovat.

autor: ZAR
Spustit audio