Přízvuk si vezmu i do rakve, směje se Chantal Poullain. A plánuje další koncerty i knihy

„Nemůžu být Mařenka z Vizovic,“ směje se herečka. Francouzský původ jí některé role zavřel, jiné ale naopak otevřel. „Když režisér potřebuje krásnou cizinku, tak si občas vzpomene.“

Chantal miluje letní scény – ne kvůli pohodě, ale právě pro jejich nepředvídatelnost. „Jednou jsem chtěla přerušit představení kvůli bouřce. A kolegové říkali: Hrajeme dál. A to je přesně to, co miluju. Může se stát cokoliv.“

Na divadle ji baví improvizace. Třeba když zazvoní telefon divákovi v první řadě – a ještě ho zvedne. „Byl to syn. A tak jsme si popovídali všichni tři,“ vypráví s úsměvem. Jindy zas omdlel pán v hledišti – Chantal hru zastavila a zavolala pomoc. „Nejsme stroje. Jsme lidi. A divadlo je živé tělo.“

Doma ve francouzštině, duší v Česku

Češtinu používá denně, ale jak říká, v duši žije pořád ve francouzštině. „Scénáře si překládám, abych si je mohla zažít ve svém jazyce. Ale knížku v češtině? To je pro mě dřina,“ přiznává. Přesto se i po letech snaží jazyk zlepšovat. „Mrzí mě, že některé věci nemůžu dělat. Ale přízvuk si vezmu s sebou i do rakve,“ říká s typickým nadhledem.

V roce 2023 ji francouzská vláda ocenila nejvyšším státním vyznamenáním. Převzala si ho v Praze, obklopená rodinou. „Ambasador mluvil krásně. Vzpomněl, že jsem tu byla jediná francouzská herečka, co hrála za komunistů. A tím jsem spojila francouzskou a českou kulturu a oni to ocenili. Ale pořád si říkám, že mám ještě hodně věcí, které bych chtěla dělat, takže ještě mohli počkat,“ směje se.

Archa Chantal

Založila nadaci Archa Chantal, která se přes 30 let stará o to, aby nemocniční pokoje pro děti nebyly šedé kobky, ale místa, kde se dá i snít. „Začalo to lahvemi. Děti brečely, a sestry mi říkaly, že nemají čas, protože měly jen skleněné láhve a ty nemohly dětem nechat. Tak jsem jela do Rakouska a koupila plné auto plastových.“

A fungovalo to. Od té doby vznikly herny, barevné pokoje, terapeutické zahrady – třeba teď v Brně na psychiatrickém oddělení. „Děti si vybírají, do jakého pokoje se chtějí vrátit. A to je obrovská věc. Pomáhá to psychice. A ta léčbu urychluje.“

Chantal Poullain, Alex Mynářová|foto:Martin Čuřík

Šansony, štětce, sochy a život na kolotoči

Kromě divadla vystupuje se šansonovým triem Štěpána Markoviče. „Je to jazzové, hravé, lidské. A mezi písněmi vyprávím svoje příběhy. Jsou to moje texty, moje životy.“

A nejen to. Chantal maluje – pro radost, pro přátele. „Košile, boty, obrazy. Výstavu? Ne, já mám úctu k výtvarníkům. Ale jako dárek, to miluju.“

Je v rodné řeči Chantal Poullain po letech strávených v Česku slyšet český přízvuk? Kdy je sama na sebe naštvaná? A co je pro Francouze typické? Poslechněte si celý rozhovor v po řadu Alex a host.