Robert Jašków: Přibrat kvůli roli Masaryka 10 kilo nebyl žádný problém

11. listopad 2017
Robert Jašków (Jan Masaryk)

Narodil se v Peci pod Sněžkou a Krkonoše miluje. Herec, který hraje lumpy, sebevědomé mafiány, drsné kriminálníky a někdy i lehce arogantní lékaře. Jeho domovskou scénou je Švandovo divadlo.

Řeč přijde i na Woodkopf - sport, ve kterém je několikanásobným mistrem světa. Po absolvování gymnázia v Trutnově vystudoval DAMU a na svém kontě má více než 50 seriálových a filmových rolí. Hostem je Robert Jašków.

Po tatínkovi polská krev, po mamince maďarská. Jak se správě vyslovuje vaše příjmení?

„V Polsku Jaškův, ale tady mi říkají všichni Jaškov a i já se tak představuji.“

Už na střední škole jste vyhrával recitační soutěže a ochotnické divadlo jste začal hrát v Trutnově. Kdo vám podsunul divadlo jako variantu, jak trávit volný čas?

„To vyplynulo z toho, že jsem ve třeťáku propadnul z chemie. A tak jsem se celý ten rok kopal „do zadní části těla“, protože jsem všechno uměl, ale ta chemie mi nešla. Nicméně díky tomu jsem měl spoustu volného času a toho využila moje učitelka Jana Petráčková. Naučil jsem se Ortena a najednou mě to začalo bavit a najednou se zjevili lidé, kteří hráli ochotnické divadlo a nastudovali jsme Strniskovu Goldoniádu a to mělo úspěch, hráli jsme to i v Branickém divadle v Praze. A tak to začalo, ta energie někam musela jít.“

O Janu Masarykovi jsem přečetl spoustu materiálů. I kdyby měl v sobě dvě lahve vína, tak by z koupelny sám vypadnout nemohl.

Vaší domovskou scénou od roku 2002 je Švandovo divadlo. Mluví se o něm jako o divadle osobních výpovědí, divadle, které vyzývá k diskuzi.

„Pro mě je Švandovo divadlo srdeční záležitost, nejen pro to co jsem tam zažil, ale taky proto, že jsem tam byl v době, kdy to byl Labyrint. V angažmá jsou lidi, kteří mají divákovi co říct, poctiví a mají tu práci rádi. V poslední době mi dělá největší radost nastudování hry Pohřeb až zítra, kterou jsme nazkoušeli před prázdninami. Přímo pro nás ji napsala Natálie Kocábová. Rozptyl toho baráku je obrovský, ať už jsou to módní přehlídky, koncerty, debatní večery, inscenace pro děti… To mě naplňuje a baví.“

David Mrnka vám svěřil roli Jana Masaryka ve filmu Milada. A právě ten má teď krátce po premiéře. Četla jsem, že jste kvůli té roli přibral deset kilo, abyste byl Janu Masarykovi fyziognomicky blízko.

„Ano, to je pravda. A nedělalo mi to sebemenší problém. Pak je těžší to sundat, ale to mi taky nečiní problém. Bylo to moc příjemné natáčení, ale budiž řečeno že je ostuda, že takové téma, takovou osobností jako byla Milada Horáková, se musí zabývat americká produkce a tady v Čechách se na to nepodařilo sehnat peníze. To mě trochu mrzí, ale je dobře, že ten film vznikl a já si v něm mohl zahrát. Jana Masaryka veskrze obdivuji, přečetl jsem o něm spoustu materiálu a taky mě to utvrdilo v tom, jak zemřel. Měl jsem možnost v rámci natáčení se v Černínském paláci podívat do koupelny a je naprosto neoddiskutovatelné, že i kdyby Jan Masaryk měl v sobě dvě lahve vína, tak by z té koupelny sám vypadnout nemohl, a pokud by takovou věc chtěl spáchat sám, tak by rozhodně jeho tělo po dopadu vypadalo jinak, což forenzní kriminalistika neprůstřelně dokázala.“

Robert Jašków při natáčení Záletů s Alenou Zárybnickou

Posledním vaším seriálem byli Četníci z Luhačovic?

„Ano, jedni z posledních, s natáčením jsme skončili loni. Měl bych se vracet do seriálu Ordinace v růžové zahradě a ještě mě čeká film s partou mladých nadšenců. Chtějí točit debut ze sportovního, cyklistického prostředí. Bude se jmenovat Domestic a já hraju zase bezcharakterního sportovce, manažera. Zároveň pracujeme pod vedením Davida Slabého od jara na bohulibém projektu Stav ohrožení. Ten točíme pro Českou televizi a to je pořad jak se zachovat v krizové situaci a já jsem průvodcem pořadu.“

Vy jste několikanásobným mistrem světa ve Woodkopfu, asi bychom měli vysvětlit, o co jde.

„Je to sport, který vznikl asi před 25 lety na fakultativním vodáckém táboře, kam jezdíme každý rok. A tam vznikla z blbosti věc, že se shánělo dřevo na zátop. A kolegové, Ivan Řezáč s Ivanem Trojanem našli dvě prkna a jen ze srandy si je dali na hlavu a snažili se to jeden druhému sundat. A ono se to chytilo, stal se z toho sport, jsme registrovaní na Ministerstvu kultury a sportu, máme stanovy, náčelníka a názvosloví. Každý rok je mistrovství světa, které se koná v Praze a hraje se to na vodáckém kurzu. Ten sport spočívá v tom, že si vezmete dvoumetrové prkno na hlavu, usadit aby drželo, což dá práci, ale já ho umím roztočit, umím se pod ním otočit a to mi skýtá jisté výhody. A pak stačí kolbiště a snažíte se svým prknem soupeřovi to jeho shodit z hlavy. Musí to být kontakt jen prknem na prkno, nesmíte zasáhnout obličej, za to jsou hráči diskvalifikováni. A to je celý vtip toho sportu.

03062408.jpeg

Pokud chce být člověk šťastný, musí být spokojený s tím, co má a ne nešťastný z toho co nemá, říkáte. S čím vy jste spokojený nejvíc?

„Asi s dětmi, protože děti jsou nejvíc. Já vždycky chtěl velkou rodinu, protože jsem jedináček. Říkal jsem si, že nechci jedináčka, což se mi splnilo, mám tři krásné, zdravé děti. Spokojený jsem se svým vztahem, s prací protože jí mám dost. Někdy by to mohlo být lepší, ale holt tahle práce přichází ve vlnách. Ale jsem spokojený a šťastný s tím, co mám.“

Mluvíte o sobě jako o jedináčkovi, ale vy jste své sourozence po tatínkovi později v Polsku našel.

„Našel, to je pravda. Myslím, v roce 2006 nebo 2007 jsem zjistil, že mám v Polsku dva mladší a dva starší sourozence. Jeden sourozenec zemřel a jmenoval se shodou okolností jako já. Když jsem byl předloni na pohřbu, tak maminka mého bratra, která mě neznala, tak po skončení seděla naproti mně a zeptala se, kdo jsem. Řekl jsem, že Robert Jašków a ona vlastně během jedné hodiny jednoho Roberta Jaškówa pohřbila a druhého našla. Mám tam ještě tři sourozence, viděli jsme se naposledy předloni a teď plánujeme větší a delší návštěvu.“

Minule tu se mnou byl Petr Kotvald a tady je jeho otázka pro vás: „Dovedl byste vyjmenovat pět mých písniček?“

„Mumuland, Holky z naší školky, Milujem se čím dál víc, Můj čas a víc toho dohromady nedám.