Svět podle Krychliče. Kameře se pardubická ikona otevřela až po Šmejdech

9. duben 2021

Silně nalíčený a s vlasy ve tvaru krychle. Postava, kterou bezpečně a bez nadsázky znají celé Pardubice. Protože ale často chodil na nádraží, pamatují si ho taky přespolní. S nedávno zesnulým Krychličem natáčela dokument režisérka Silvie Dymáková.

„Jeho odchod mě pochopitelně zasáhnul. Několik dní jsem se nemohla vzpamatovat. Cítila jsem se stejně jako kdyby mi odešel člen rodiny. Bylo mu 73 let. I když jsem věděla, že by svému tělu mohl dát větší péči, nečekala jsem, že by odešel takhle brzo. Měla jsem v hlavě několik možných scénářů, jak by ten náš film mohl skončit. Tahle varianta samozřejmě nebyla ani v jedné verzi,“ přiznává.

Nezastavitelný vypravěč

Josef Václav Antonín Kulhánek. Tak se měl údajně Krychlič jmenovat. „Realitu si utvářel tak, aby se líbila jemu. Bavilo ho žonglovat s příběhy, se slovy. Každopádně v občanském průkazu má napsáno Václav Kulhánek. Krychliče dlouho neměl rád, ale v poslední době pochopil, že to není žádná urážka,“ říká Dymáková.

Václav Kulhánek přezdívaný Krychlič

Dokument je natočený. Režisérka se těšila, že až ho dostříhají, vezme si Krychlič na premiéře mikrofon a ona do něj po chvíli bude šťouchat, protože mluví dlouho. „Vašek byl, lidově řečeno, neskutečně ukecanej. Když ho to chytlo, vůbec nevěděl, kde je konec. Pořád mluvil, vyprávěl zážitky, měl jich poměrně hodně. Byl rád středem pozornosti. Jakmile ho druzí poslouchali, mluvil opravdu hodně.“

Natáčení nebylo hned

Než si k sobě Krychlič a Dymáková našli cestu, tak to chvíli trvalo. „Když jsem ho poprvé kontaktovala před nějakými devíti lety, souhlasil s tím, že se sejdeme a budeme si povídat. Jeli jsme tehdy na Kuňku a bavili jsme se, že bychom spolu natáčeli. Dělali jsme i s mým kolegou Markem Chaloupkou nějaké fotky. Pak mi Václav večer psal SMS, že si to rozmyslel, nechce být medializován a ať ho už nikdy nekontaktuju.“

Silvie Dymáková je hlavně novinářka. Občas ale vezme do ruky kameru

Tenkrát to dokumentaristku hodně bolelo, ale přijala to jako fakt. „Asi za půl roku jsem se mu ozvala s tím, že bych mu aspoň chtěla dát ty fotky, když už nic. Začali jsme se scházet. Chtěla jsem ho poznat jako člověka. Skamarádili jsme se, on mi začal věřit. Objevili se Šmejdi, které jsem tehdy dodělávala. Vašek sám řekl, že spolu něco začneme natáčet.“

Film se měl původně jmenovat Já, Krychlič. „Měl ho z větší části vyprávět Vašek o sobě. Byl to život Vaška očima Vaška. Půjčovala jsem mu kameru, takže tam je spousta sekvencí z jeho života, které chtěl ukázat. Nakonec film budu vyprávět já a bude se jmenovat Krychlič. Půjde o takovou moji poctu pardubické ikoně. Diváci by ho mohli vidět na Vaškovy narozeniny, tedy 15. února.“

Co je pravda a co ne?

Krychlič byl podle Dymákové v pravém slova smyslu pábitel. „Vytvářel si takový svět podle Krychliče. Ve veřejnosti koluje, že byl doktorem přírodních věd. On se ale spoustou informací o sobě poměrně hezky bavil. Červený diplom každopádně má, je to vystudovaný pedagog. O spoustě věcí moc mluvit nechtěl. Byl specifický tím, že měl rád, když realita, která šla ven, byla hezká. Měl rád krásnější část reality. Třeba mi vyprávěl, že má tabulku, do které si píše všechno, co zažije a negativní věci pak smaže. Vždycky tam nechával jenom to líbivé.“

Poměrně rychle vzniklo v Pardubicích pietní místo, a sice na legální graffiti ploše na Slovanech v podchodu pod tratí. Mluví se o možné Krychličově lavičce. A na soše Jana Pernera se před pardubickým nádražím objevila Krychličova paruka. „Věřím, že Vašek by byl nadšený, že by to neurazilo ani pana Pernera. Považovala jsem to za důkaz, jak silně Vašek prorostl do obyvatel Pardubic. Kontaktovala jsem autory té paruky. Oni si mezi sebou udělali sbírku vlasů, aby ji měli z čeho udělat.“

autor: Jakub Malý
Spustit audio

Související