Tichý vzdor rabína Emila Davidoviče

Emil Davidovič se narodil 30. prosince 1912 v Chustu na Podkarpatské Rusi. Na Slovensku a v rabínských seminářích ve Vídni, Berlíně a Budapešti získal do svých 32 let zevrubné náboženské vzdělání, ale současně studoval filozofii, sociologii a germanistiku na Masarykově univerzitě v Brně.

Do jeho života poté krutě zasáhla válka. Věznění v Osvětimi a Buchenwaldu i s manželkou přežil, ale jejich dvě děti zahynuly.

Ve víře ho to neoslabilo. Hned po válce se zapojil do obnovy židovské obce ve Varnsdorfu, vedl oddělení pro náboženské záležitosti českých a moravských židovských obcí, zastupoval pražského rabína Gustava Sichera a roku 1953 se stal oblastním rabínem pro většinu Čech. V době po antisemitském procesu s Rudolfem Slánským to znamenalo i nelehké vyjednávání s podezřívavou, represivní státní mocí.

Rabín Davidovič svou funkci zastával statečně. Židovské společenství v něm našlo vzdělance orientovaného ve světové kultuře, o judaismu hovořil kultivovaným a srozumitelným jazykem. Za základ náboženské kontinuity považoval paměť. Odmítal její redukci na pouhý zvyk či vzpomínku, ale po válečné katastrofě mu byla závazkem pro pokračování náboženského života.

Důraz na jeho upevňování ho přitom občas přivedl do sporu; s židovskými laickými představiteli, ale i s ortodoxními souvěrci z Podkarpatské Rusi, jimž vyčítal netolerantnost. Pospolitost a vzájemnost Židů mu byla nade vše a prostřednictvím textů na židovská historická témata našel i způsob, jak v náboženství nepřátelském prostředí přitažlivě hovořit o židovské tradici a kultuře.

Právě tato intelektuální a duchovní samostatnost spolu s péčí věnovanou výuce dětí však popouzela stranické dohlížitele. Církevní dozor očekával přihrbenou loajalitu a omezení vzdělávací a duchovní činnosti, zatímco rabín Davidovič trval na autonomii rabínské role.

Reakce na sebe nedala čekat: v roce 1959 přišel o souhlas k rabínské činnosti. V židovské komunitě nesměl nadále zastávat žádnou oficiální funkci, určitý čas pracoval v balírně pražského nakladatelství.

Samotná jeho přítomnost však režimu vadila. V roce 1962 mu proto povolil i s manželkou a dvěma po válce narozenými dětmi vycestovat do Kolumbie, i když bylo zřejmé, že cílem cesty bude Izrael. Zde rabín Davidovič pracoval v knihovně Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a o rok později přesídlil do německého Dortmundu, kde až do smrti před 40 lety působil jako zemský rabín.

V novodobé historii českých Židů zůstane Emil Davidovič zapsán jako muž, který navzdory omezeným možnostem důstojně a s vnitřní svobodou hájil duchovní odkaz předků.