Turistické značky přiznaly barvu. Doma si ji nenamícháte
Červená, modrá, zelená, žlutá. Známe je velmi dobře. Turistické značky vypadají jako jednoduchá samozřejmost, ale stojí za nimi dost práce a přesné postupy podle pravidel.
„Ruku do ohně za všechny značky dávám nerad. Spolehlivost většinou bývá tak 98 procent. Existují totiž různí vandalové. Když zaúřadují někde na rozcestí, tak člověk snadno z cesty sejde,“ říká předseda Klubu českých turistů Pardubického kraje Vlastimil Škvára.
Čtěte takéRádi chodí sami. S organizovanou turistikou si na Čechy moc nepřijdete
O české značení mají zájem taky lidé ze zahraničí, třeba z Brazílie. „Většina značení v cizině vás nějakým způsobem do cíle dovede. Ale my nenecháváme člověka znejistit, musí nejpozději po 250 metrech najít značku. Navíc dbáme na estetickou úroveň.“
Nejtěžší úkol? Souhlas majitele
Značky se nedají malovat jen tak. „Máme dohodu s Lesy České republiky, že na lesní cesty dostaneme značku snadno. Problém nastává, když je majitelem někdo jiný. Záleží, jestli má turisty rád, nebo ne. Spousta cest vede po soukromých pozemcích. Většina z nich je sice přístupná ze zákona, ale namalovat tam značku, to už musí majitel schválit.“
Podle Škváry mají turisté na obnovování značek svoji metodiku. „Příští rok oslavíme 130. výročí první značené trasy. Za tu dobu se zjistilo, že barva, kterou používáme, vydrží na objektech maximálně tři roky. Jinak se ztrácí. Ohledně barev máme dohodu s dodavatelem. Míchá je podle našeho přání a výhradně pro turistické značení. Dostaneme plechovku, štětec a můžeme vyrazit.“
A nezalekne se turista zimy? „Je potřeba vzít si teplejší boty, ponožky, bundu, kulicha a možná i turistické hůlky, kdyby někde bylo namrzlo. Špatné počasí na turistiku neexistuje. Existuje jenom špatně oblečený turista. To je známé heslo,“ usmívá se Vlastimil Škvára.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
