Ty jsi ale blbá

Byla jsem se podívat na kolínském náměstí na trhu, a když jsem si chtěla na chvíli sednout na lavičku u kašny, uviděla jsem Helenu. Byla ubrečená, bledá a dokonce - nenalíčená!

Zůstala jsem v klidu. Jak ji znám, určitě hysterčí kvůli nějaké prkotině. I když to, že není nalíčená, ona, která se snad líčí i do postele, svědčí o tom, že se jí asi

opravdu stalo něco strašného! Možná se jí zlomil její nádherný, rudý nehet.

„Ireno... já jsem tak nešťastná!“

Nečekala jsem, že se ke mně vrhne a padne na mě, a tak jsme málem upadly.

Vybalancovaly jsme to a já ji stáhla na lavičku. To bude na dlouho, tak ať u toho aspoň sedíme!

„Co se ti stalo, proboha,“ zeptala jsem se jí úplně zbytečně, protože Helena bublala jako papiňák, připravená vychrlit své neštěstí na kohokoli, koho potká.

„Šarlota! Šarlota!“

Šarlota byla její čtyřletá dcera, u které se rodina nemohla shodnout, jestli její

budoucnost bude tenisová, pěvecká, herecká, krasobruslařská nebo baletní.

Její děda, můj kamarád, to už při jedné rodinné debatě nevydržel.

„Kupte jí flák plastelíny, a když z ní udělá slušnej knedlík, dejte ji na kuchařku,“ prohlásil přede všemi a měl co dělat, aby ho Helena nezbavila svéprávnosti!

A teď tahle Helena sedí vedle mě na lavičce a vzlyká.

„Ireno, já se z toho zblázním! Já to nepřežiju! To je strašná tragédie! Proč tohle

muselo potkat zrovna mě?! Proč?“

„Tak už toho nech,“ okřikla jsem ji.“ „A koukej mi říct, co se stalo. Nebudu se tady s tebou nervovat, když nevím, co se děje!“

Pomohlo to. Popotáhla a pak mi to konečně řekla.

„Šarlotka... Šarlotka... bude muset nosit brýle...“ A rozbrečela se.

Představila jsem si stovky rodičů v klimkovických lázních, kteří tam jezdí se svými postiženými dětmi. Ve vyčerpávající péči o ně, se po týdnu střídají se svými rodiči, a přitom neztrácí trpělivost a úsměv.

Představila jsem si, co by dali za to, kdyby jim někdo řekl, vaše dítě bude zdravé, ale bude muset nosit brýle! A pak jsem slyšela, jak někdo říká, ty seš ale blbá, a když jsem uviděla Helenin uražený pohled, bylo mi jasné, že jsem to řekla já a tak jsem na ni vypálila o rodičích s postiženými dětmi, ale jestli jí to došlo, nevím, protože jsem od ní hned potom odešla.

Ta je blbá, letělo mi hlavou a srdce se mi třáslo rozčílením a vzteky celou cestu

domů.

Víte, moji milí posluchači, nevím, kdo tam nahoře zařizuje, aby se naše cesty

protínaly s jinými cestami, ale zařizuje to dobře, protože jsem Helenu potkala na stejném místě i druhý den!

„Ireno! Já jsem tak blbá!“

A zase na mě padla a zase brečela, ale tentokrát to byl jiný pláč. Byl o mnoho smutnější než ten včera.

Vzala jsem ji podpaží, svítilo sluníčko, na náměstí byl klid, chvíli jsme se procházely a pak mi Helena konečně vysvětlila, proč si myslí, že je blbá!

„Šarlotka měla včera poprvé brýle! A poprvé viděla Večerníčka! Ireno, jsou jí čtyři roky a ona včera poprvé viděla, že je Večerníček barevný! Poprvé viděla postavy! Poprvé viděla barvy! Šarlotka od narození až do svých čtyř let, viděla všechno rozmazaně! Všechno! A já si toho nevšimla! Já si toho nevšimla! Všimla si toho učitelka ve školce! Nevšimla jsem si toho já, Ireno! Já ne! Učitelka ve školce si toho všimla! Já jsem tak blbá...“