Annemarie |Dobrý večer, Zorko. V 18 letech jsem přišla o zrak a zbylo mi 15 %. Ve zrakovém centru mi řekli, že se to zlepší, ale za pár měsíců mi řekli, že už to bude jenom horší. Tak jsem chodila bez hůlky a cestu si hlídala nohama. Po 2 letech jsem začala chodit do školy Jaroslava Ježka v Praze na Pohořelci. Tam jsem se učila prostorovou orientaci, sebeobsluhu a číst braillovo písmo. Žiju v Písku a musela jsem se naučit, jak fungujou semafory, protože některé necvakají. Už 4 roky mám vodicí fenku. Ta mi hodně pomáhá, ale nejhorší je, že na trase, kterou mám naučenou, něco rozkopou a já se musím učit jinou trasu. Občas se stane, že do někoho narazím. Někteří se mi omluví, ale někteří mi ještě vynadají, hlavně důchodkyně. Když potřebuju převést přes cestu, líp to zvládají muži, umí líp poradit. Nejhorší je, že někteří si myslí, že když nevidím, že si nepamatuju například rodné číslo, nebo že neumím zaplatit kartou. Ale i přes všechny tyto nesnáze se snažím udržet optimismus. To je asi vše o co jsem se chtěla s vámi podělit.
Annemarie z Písku
...mail 1|Dobrý večer do studia,dobrý večer přeji všem.
Já jsem se zamyslela nad hendikepem v širším slova smyslu.Jedním z nejtěžších zdravotních postižení je beze sporu nevidomost..Mnozí zdraví lidé pohlíží na hendikepované jako na neschopné vlastního uvažovaní a úsudku.Tento moment je v životě hendikepovaných snad těžší než samotné postižení,je to velmi stresující.Hendikepovaní lidé musí mít notnou dávku osobní statečnosti.Obdivuji Aničku z Miroslavii jak dokáže žít plnohodnotný život..Já sama mám také hendikep, bolestivou chůzi,způsobenou vícerými příčinami,takřka nechodím,prozatím to zvládám doma s chodítkem,ale venku mi to nejde.Často se setkávám s nepochopením okolí,někteří lidé si myslí,že jsem jen líná a simulant a vše jen předstírám,leč opak je pravdou.Mám dobrou neuroložku,která pro mě hledá řešení,obstřiky,kapačky...,ale...Už jen samotný fakt,že jsem senior nutí lidi vycházet z předpokladu,že oni sami jsou mnohem chytřejší než já..Působí mi to velké problémy s dorozumiváním se v běžném životě.Ostatní hendikepovaní ví co takový život obnáší.Zdraví lidé jsou různí,někteří dokážou být empatičtí a pomoci,když vidí postiženého člověka,jiní jsou nevšímaví a lhostejní.,a jsou i tací,kteří toho dokáží využít a oberou vás o peníze,nebo se posmívají a trousí jedovaté poznámky.Stalo se mi,že paní ve snaze pomoci mi v dešti převrhla chodítko a odešla a já jsem se půlhodiny snažila marně postavit na nohy,Proto bych na tomto místě chtěla ty zdravé požádat,ať se nejprve ptají zda pomoci chceme nebo ne.Za sebe můžu ještě říct,že není vhodné hendikepovaným lidem organizovat život,z neznalosti věci, vznikají tak jen fatální životní zvraty a situace.Do éteru zdraví Blanka z Postějova.
Helena Janáčková|Krásný večer, můj bratranec PhDr.Michal Havlíček,Hradec Králové, postižený s rukama, a na vozíčku, maluje a vystavuje obrazy, kreslí, je právník a daňový poradce, při špatném skoku do vody ochrnul, a celý dosavadní život super chlap. Tímto jej i zdravím bratránku,štěstí zdraví. Hela.
Frantisek svaricek|Paní Zorko ,nejvíc na svůj handicap doplácí lidé s vadou třeba řeči a třeba vizáží tváře,tito jsou často využívání k různým vtipům kde se lidí strašně baví.
Dana|Moc všechny zdravím. Myslím, že můžu napsat příběh naší rodiny, i když není o nevidomých. Moje maminka měla jako desetiletá obrnu a přestala chodit. Naštěstí jsme měli strýce primářem v nemocnici a říkal, že zkusí operaci. Podařilo se, maminka měla sice nohu trošku kratší, ale naučila se s tím chodit dobře, protože byla velmi snaživá a houževnatá. Před pár lety maminka spadla a zlomila si nohu v krčku, tu zdravou, asi kdyby se jí to stalo na té špatné noze, tak by už určitě nechodila. Nohu jí operovali a jak říkám, že byla velmi snaživá, opět se naučila chodit dobře. Jednou jsem s ní byla na kontrole v nemocnici a pan doktor povídá, že by jí měli nohu znovu narovnat, že nějak špatně chodí. Já jsem tomu nějak nerozuměla, tak mi to zopakoval a já si uvědomila, že on vůbec nevěděl, že má maminka postiženou nohu a chtěl jí ji v podstatě "narovnat", že aby dobře chodila, neuvědomil si, že to není ta zlomená noha v tom kloubu. Tak jsem mu to vysvětlila, že to nejde, že to tak má maminka celý život a tak musím říct, že jsme se i zasmáli. Chtěla jsem jen to téma trochu odlehčit. Přeji všem pěkný večer.
Frantisek svaricek|Dobrý večer p.Zorko a posl. N.L.Ja osobně obdivuji lidí s nějakým handicapem,protože oni si dokážou pomoct v každé situaci,kde nám zdravím to dělá problémy.Ja si myslím že třeba nevidomí,když si něco někam položí,tak to najde dřív než já co vidím,dodneška jsou věci co jsem někam dál a tedkom je stále hledám.Mam sestřičku Cilinku v Holasicich,která roky je nevidomá a s tímto handicapem obsluhovala naší těžce nemocnou maminku.Sama měla těžké operace a všechno zvládá s humorem.Je taky zajímavé jak se umí vzájemně podporovat s paní Miluskou z Malhostovice. Miluška je taky posluchačka N. L. Miluška dokáže naší sestře poradit co všechno se dá v dnešní době využít snadnějšímu životu bez zraku,zato Miluše moc děkuji. Mě osobně stačí když jdu v domě potmě a už všude narážím.Jeste jednou všechny hendicapovane zdraví František.
Marcela|dobrý večer,
paní Zorko, jsem od mala epileptička a po zánětech mozkových blan , od mala mám narušenou motoriku, jde mi všechno pomalu. I když mám dva výuční listy, tak bohužel končím ve chráněných dílnách, bohužel. V roce 1998 - jsem jezdívala do lázní které jsou v Teplicích, a pamatuji si že jsem tam měla dost kamarádů co měli nějaký ten zdravotní problém. Kdy si jsem na hodině klavíru se učila skladbu od Stiveiho Vondera , a on je od malička slepý. Zkusila jsem si na hodině mít při hře skladby zavřené oči a zkusila jsem si zahrát skladbu , i když mám dobrý hudební sluch , tak jsem měla co dělat abych jí zahrála alespoň v pravé ruce. Zkusila jsem si na hodině dát jednu ruku za záda , a hrát jednou rukou. No paní Zorko, výsledek byl že mi i na hodině bylo dost do breku.
- Doma jsem si zkusila i zacpat uši, a mohu říci zas tak postižená nebo zdravotně znevýhodněná bych až tak nechtěla . Klobouk dolů těm co se dokáží s takovou věcí smířit.
- v lázních jsem měla kamarády , kteří byli dost hendikepováni , měla jsem tam kamarádky po mozkové obrně a nebo hluchou kamarádku. Měla jsem i co dělat abych se domluvila s tou
hluchou a němou holkou. :(
Víte nejhorší je když jste zdravotně hendikepována , nebo zdravotně znevýhodněná. A lékaři řeknou jen rodičům , ta nebude ničeho schopna , nebude chodit , a nebude taková jako ostatní děti dejte jí do ústavu. Mám sice epilepsii , ale myslím si že jsem dokázala za těch 37 let dost.
Chodím, hraji na klavír , zpívám , pamatuji si texty herecké i od zpěváků , a před 4 lety jsem porodila krásnou dcerku. ¨Myslím si že i na lidi s hendykepem by se mělo opatrně a víc si jich všímat + jim pomáhat a né je odstrkovat.
zdravím Marcela z Děčína
Soňa|Dobrý večer věem, kteří poslouchájí i vám Zorinko. Nevidomé lidi obdivuji a vážím si jich. Nikdy bych nikoho kvůli hendikepu neponižovala a snažila jsem se jim vždy pomoct. Teď jsem hendihendikepovaná, přišla jsem o obě nohy. A najednou se mé kamarádky, myslela jsem si ,že jsou moje kamarádky a známí otočili zády, jako bych byla prašivá. Musela jsem se zařít podle toho a žiji sama v domě. Nebýt mých synů s rodinami, tak celý rok nikoho nikoho nevidí. Přesto jsem na světě ráda a každý den se ráno ráda probudím. So%na z Brankovic
Alena|Dobrý večer, paní Zorko a taky všichni posluchači. Já mám téměř celý život kamarádku, co velmi špatně vidí, protože měla nádor na mozku ve dvaceti a díky ne moc úspěšné operaci je na tom se zrakem špatně. Ona se s tím naučila žít, dokonce měla dvě děti, sportuje, ráda tancuje, teď se nikam nechodí, ale dříve jsme vymetly kdejakou zábavu. Měly jsme svoje kamarády, takže se dalo tančit i zpívat v pohodě. Ona má i počítač, takže spojení se světem okolo je v pořádku. Já ji vždy obdivovala za nesmírně pozitivní přístup k životu a vždy dobrou náladu. Jenom bych chtěla povědět o jednom takovém problému - ve městě, kde bydlí, nebo ostatně v každém městě se pořád někde něco spravuje, rozkopává, dlouho to trvá a slepý člověk to nedokáže správně postřehnout, když o tom neví. To, že je tam někde nějaká páska nad vykopanou jámou, to oni nevědí. No a tak šla ta moje kamarádka na nádraží, ale tam byl výkop, tak autobus zastavil o kus dál, což nevěděla a chtělo se jí jít na záchod. Tak šla, spadla do výkopu, no a než ji někdo pomohl ven, tak udělala potřebu do kalhot. Říkala, že ji popadla taková hrůza, protože si vlastně nemohla ani přivolat taxík, ani jít na autobus, tak šla potupně domů, naštěstí neviděla, jak se za ní lidé otáčejí. Říkám tuto příhodu to jen proto, že vlastně postižení lidé jsou svým způsobem samostatní, chodí po svých naučených cestách a nepotřebují naši pomoc, že je uchopíme nějak za rukáv a doslova "přetáhneme" na druhou stranu silnice, ale spíše bychom se jich měli zeptat, jestli nepotřebují pomoc a když ne, poradí si sami. Ale špatným označením překážek je vlastně dokážeme znemožnit.